Petr Pithart (*1941)

  • politik, politolog, pedagog, překladatel, právník a publicista

Životopis

Petr Pithart se narodil 2. ledna 1941 v Kladně do rodiny právníka a komunisty Viléma Pitharta. Ten byl roku 1954 jmenován československým velvyslancem v Bělehradu a v letech 1966 až 1970 byl velvyslancem v Paříži. Zde v srpnu 1968 protestoval u prezidenta de Gaulla proti okupaci ČSSR a po roce 1970 za to byl v Československu perzekvován. Petr Pithart musel v Československu zůstat. Žil na internátě ministerstva zahraničí. Po absolvování gymnázia se dostal na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Již tehdy se zajímal o dějiny a politické dění. V letech 1959 až 1968 byl členem KSČ. V letech 1962 až 1971 působil jako odborný asistent na katedře Obecné teorie státu a práva pražské Právnické fakulty UK. Od roku 1966 pracoval na poloviční úvazek jako redaktor Literárních novin. Téhož roku se stal tajemníkem Mlynářova interdisciplinárního týmu ČSAV pro rozvoj demokracie a politického systému naší společnosti.

Začátkem srpna 1968 vycestoval s manželkou a novináři do Izraele, aby podpořili obnovu diplomatických vztahů, na podzim se pak účastnil se svými studenty okupační stávky. V roce 1969 dostal stipendium v Oxfordu a s rodinou přesídlil do Velké Británie, ovšem před uzavřením československých hranic na podzim 1969 uposlechl výzvy komunistické vlády a vrátil se. Petr Pithart nesouhlasil s postupem Dubčeka a jeho druhů při vyjednávání s Moskvou, čímž se znelíbil vládnoucí KSČ. Následně s ním byl rozvázán pracovní poměr a po dohodě byl vyloučen z Právnické fakulty. Po několik dalších měsíců byl nezaměstnaný a až posléze dostal možnost pracovat v podniku Vodní zdroje. V letech 1973 až 1977 byl zaměstnán jako podnikový právník v Praze. V této době se napojil přes Jana Kavana na exil. Svými texty začal přispívat do čtvrtletníku pro politiku a kulturu Svědectví. Jak sám zmiňuje, publikoval v něm mnohem více příspěvků než v jiných periodicích. Šéfredaktorem tohoto klíčového exilového periodika byl Pavel Tigrid. Pithart také časopis pomáhal distribuovat po Praze a zajišťoval spolupráci s těmi, kteří jej do Československa pašovali. Rovněž se znal s dalšími osobnostmi přispívajícími do tohoto čtvrtletníku a vybíral od nich statě, jež Tigridovi zasílal. V této době podepisoval své texty pod pseudonymy. Tím nejčastěji užívaným byl „J. Sládeček“. Později (po podpisu Charty 77) se již podepisoval vlastním jménem. Po Pithartovi se organizace pašování samizdatové a exilové literatury ujala Jiřina Šiklová. Pithart v období normalizace pracoval například jako noční hlídač, obalový referent a knihovník.

Petr Pithart patří především mezi významné osobnosti spojované nejen s Chartou 77 a Občanským fórem. Byl jednou z nejvýraznějších tváří listopadu 1989 a od prosince 1989 do února 1990 byl vůdčí osobností Koordinačního centra Občanského fóra. Mezi lednem až červnem roku 1990 působil jako poslanec kooptovaný do Sněmovny národů Federálního shromáždění a člen předsednictva Federálního shromáždění za politické hnutí Občanské fórum. V lednu 1990 byl jmenován předsedou Vlády ČR v rámci federace a zůstal jím až do roku 1992. Po neúspěchu ve volbách 1992 se vrátil k publicistické a pedagogické činnosti. V letech 1996 až 2012 byl senátorem, předsedou a později místopředsedou Senátu. V roce 1998 vstoupil do KDU-ČSL. Honosí se akademickými tituly doc. JUDr., dr., h. c. Politice se pasivně věnuje dodnes a je autorem řady politologických a historických studií a esejů, například knihy Osmašedesátý.

Dílo

Petr Pithart je autorem řady politologických a historických studií a esejů. Některé z nich publikoval pod svým jménem, jiné pod pseudonymem. Jedná se například o: Osmašedesátý, Obrana politiky, Pokus o vlast. Menší texty z let 1977 až 1989 byly vydány v souboru Dějiny a politika, úvahy z let 1992 až 1996 vyšly v souboru Po devětaosmdesátém: Kdo jsme? Je také spoluautorem díla Češi v dějinách nové doby a Čítanka odsunutých dějin.

Ocenění

Za svou práci získal řadu ocenění, například Řád bílého dvojkříže 2. třídy (2018), velkokříž Řádu Bílého lva (2023), Cenu Františka Kriegla „Za občanskou statečnost“ od Nadace Charty 77 (1991), Čestnou medaili TGM (1997) i Uměleckou cenu česko-německého porozumění (2010).

Vzpomínka na distribuci exilového časopisu Svědectví

Ty kontakty začaly prvním setkáním na Malé Straně v pasáži kina U Hradeb 68. Noviny, domluvené heslo, tak jsme se poznali. Podali jsme si ruku a tam jsme měli na šestnáctkrát složený papírek přilepený izolepou. Systém se postupně vylepšoval. Později se Svědectví vozilo v autě, schované v dutině ve dveřích. Později už přijíždělo v karavanech. Já jsem zpočátku všechno zvládal přinášet i roznášet sám. Rozhodl jsem se, že radši půjdu čtyřikrát v jedenáct v noci se čtyřmi taškami, ale že do toho nebudu nikoho zamotávat. Jednak proto, že nikoho nechci uvést v nebezpečí, a jednak proto, že jsem si říkal, uděláš chybu ty, budeš se moci zlobit jen na sebe. Tehdy jsme bydleli na Malé Straně u Mostecké věže. Ten večer jsem se pořád koukal na tu postel a věděl jsem, že neusnu, že Svědectví musí pryč. A tak jsem si vzpomněl na Josefa Mundila, se kterým jsem se seznámil, když jsme v podniku Vodní zdroje dělali čerpací pokusy.

Fotografie