16. 6. 2020
Smrt Jana Masaryka je i po více jak sedmdesáti letech opředena tajemstvím. Pravdu je ale stále nutné hledat. V říjnu 2019 zahájilo Městské státní zastupitelství v Praze v pořadí páté vyšetřování jeho smrti. Dosavadní šetření končila širokým rozptylem možností, sebevraždou počínaje přes nešťastnou náhodu po různě provedené a motivované verze vraždy. S historiky, badateli a kriminalisty jsme na toto téma diskutovali na půdě Senát Parlamentu ČR. Kulatý stůl proběhl dne 16. 6. 2020 ve spolupráci Muzea paměti XX. století a Společnosti pro výzkum zločinů komunismu pod záštitou místopředsedy Senátu Parlamentu ČR Jiřího Oberfalzera.
Videozáznam
Přepis:
Jiří Oberfalzer: Dámy a pánové, dovolte, abych vás přivítal na půdě Senátu, na akci, kterou pořádáme ve spolupráci s Muzeem paměti XX. století. Děkujeme vám, že jste si udělali čas, přišli mezi nás, dovolte mi v úvodu jenom několik organizačních poznámek. Vidíte, že mám roušku. Vnitřní režim Senátu nám to zatím, já to zmírním, vřele doporučuje. Ale jak vidíte, nemůžu mluvit, protože přestávám vidět v tom případě. Čili i na plénu jsme v podstatě bez vyhlášení přijali princip jisté dobrovolnosti. Takže nechávám na zodpovědnosti každého, jak se ke své roušce postaví. Až nebudu mít přímou řeč, postavím se sám. V průběhu našeho jednání nebudeme asi dělat žádné přestávky, neboť všichni mají volnost vstát a poodejít. Toalety jsou za těmito dveřmi. Důležitá informace. Občerstvení je k dispozici, takže poslužte si, jak budete mít chuť a chvilku času. Téma, na které jsme vás přizvali, ještě jednou děkuji, že vás zajímá, že chcete k té diskusi přispět, je tedy velmi nosné, protože už bude brzy mít tři čtvrtě století trvání a stále není ve věci jasno. Jan Masaryk skončil tragickou smrtí. My v podstatě dosud přesně nevíme, co bylo její příčinou, nebo neznáme všechny okolnosti, které k té smrti vedly. Zcela jistě ty podstatné ano. Byl to začátek komunistické diktatury, on byl jistě politik nepohodlný. Víc, doufám, se dozvíme tady v průběhu toho našeho sezení. Já bych zde přivítal především našeho bývalého kolegu Jiřího Šestáka, současně ředitele Muzea paměti XX. století. Dovolím si mu předat slovo.
Jiří Šesták: Děkuji, hezké dopoledne, dámy a pánové, děkuji panu místopředsedu Senátu Parlamentu České republiky Jiřímu Oberfalzerovi, že se ujal organizace tohoto kulatého stolu zde v Senátu, že nám poskytl velmi důstojné útočiště. Já jako ředitel Muzea paměti XX. století si dovolím krátkou úvodní řeč, ale nebudu zdržovat, protože je tady spousta velice zajímavých hostů, kteří mají k tomuto tématu co říct. Teď bych si dovolil jenom ukončit moji loajalitu s panem místopředsedou a sundám si roušku, protože se skutečně špatně mluví. Chtěl bych říct tolik, naše muzeum jako paměťová instituce má za úkol nejenom vytvářet expozice, sbírat různá svědectví, artefakty, týkající se 20. století a různých dramatických situací, především z totalitních období, ale také vnímáme své poslání snažit se pochopit události 20. století v našich zemích, snažit se je odborně analyzovat a přinášet, pokud možno, objektivní svědectví, objektivní informace, které by nám pomohly pochopit, proč se ty děje staly, tak vlastně i rozumět naší přítomnosti, protože důsledky situací ve 20. století pociťujeme dodnes nebo determinují naši situaci v současné době. Jeden z takových příběhů velmi dramatických je právě smrt Jana Masaryka, jedné z nejvýznamnějších osobností tehdejší doby, můžeme se na tuto smrt dívat, že spolu se smrtí Edvarda Beneše končí období poválečné snahy o znovuobnovení parlamentní demokracie Československa, která již v tom období třetí republiky utrpěla značné šrámy, únorem 48 definitivně se ukončila tato demokratická cesta nebo snaha o obnovení demokracie v Československu. Samozřejmě řada těch vyšetřování, která tady byla v minulých desetiletích, tak se snažila odpovědět, proč se to stalo, komou to prospělo nebo mohlo prospět, kdo za tím byl, jestli za tím byly státní orgány, byly za tím individuální akce nebo byla to sebevražda. Je vidět, že další a další vyšetřování ukazuje na to, že ani jedno vyšetřování nepřineslo uspokojivou odpověď, možná že ani toto páté otevření této kauzy tuto odpověď nepřinese. Nicméně jsme tady od toho, abychom se snažili znovu a znovu dopátrávat nových skutečností, nových souvislostí, pokoušet se interpretovat jak tuto situaci, tuto tragickou událost, tak ale i ten kontext, ve kterém se stala. Já jsem velmi rád, že zde mezi námi mohu přivítat pana Ivana Dubovického, zástupce ředitele odboru ministerstva zahraničních věcí, dobrý den. My jsme spolu úzce spolupracovali, protože jsme chtěli, aby toto osazenstvo následně po tomto kulatém stole mohlo navštívit byt Jana Masaryka, pracovnu Jana Masaryka i to místo, kde se to stalo. Bohužel technická závada, která se tam stala nedávno, tak na několik týdnů tento prostor uzavřela, bohužel tato naše cesta se tam dnes neuskuteční, snad někdy v budoucnu. Jsem zároveň rád, dovolte mi za vás všechny přivítat pana Michala Muravského, státního zástupce městského státního zastupitelství. Jsme rádi, že státní zastupitelství jeví i o tuto debatu zájem. Velmi bych rád vás všechny jmenovitě přivítal, nicméně jsou tady před námi velice zajímavá svědectví, diskuse, následně, která bude provázet toto naše setkání, takže mi dovolte, abych po tomto úvodu přistoupil k obrácení se na paní… Ještě pan místopředseda, prosím.
Jiří Oberfalzer: My jsme se s panem ředitelem dohodli, že bude moderovat toto setkání, takže já mu nerad, ale ještě hned v úvodu skáču do řeči. Já jsem zapomněl na jednu technickou drobnost. Toto naše rokování bude streamováno, čili v pozvánce jste byli upozorněni na poskytnutí autorského práva na svá vystoupení pro účely záznamu tohoto jednání. Takže jenom abyste to věděli, tak znovu připomínám, že vzniká záznam, na kterém se vyskytnete, jakož i vaše vystoupení. Tolik ode mě.
Jiří Šesták: Děkuji, takže já připojuji ještě jednu technickou poznámku. Děkujeme za pozvání pana místopředsedy Jiřího Oberfalzera, který se nám tady postaral o občerstvení, čímž vás vyzývám, abyste se občerstvovali průběžně, nebudeme dělat žádnou pauzu, i když budete mít nějaké potřeby, tak můžete směle vstát, odejít do přilehlých prostor, tak abychom neztratili ten vzácný čas, který tady máme vymezen do 12 hodin. Tudíž přistoupím teď k prvnímu obrácení se na jednoho tady z panelistů, a to je paní Václava Jandečková, místopředsedkyně Společnosti pro výzkum zločinů komunismu. Poprosil bych ji o krátký vstup, protože ten delší bude potom zanedlouho následovat. Děkuji.
Václava Jandečková: Dobrý den, já vás taky vítám, mám radost, že se tady můžeme sejít v takovémto složení, teď tedy k vám promlouvám jako místopředsedkyně Společnosti pro výzkum zločinů komunismu, která je zároveň spoluorganizátorem tohoto setkání. Velmi sil toho vážíme. Asi byste tady raději viděli Lukáše Kopeckého, předsedu, ale bohužel ho zradily pracovní povinnosti, takže tu sedím tedy já, drobotina. Jenom krátce bych tedy chtěla uvítat některé z vás, především bych chtěla představit pana Jindřicha Grulicha, protože kdyby nebylo jeho odvahy a trpělivosti, kdyby to léta, desítky let nevzdával, tak my bychom tady neseděli. To on pořídil ten záznam kriminalisty Vilibalda Hofmanna. On sám vám k tomu potom samozřejmě všechno potřebné řekne. Takže já to považuji jako zázrak. My jsme se poprvé viděli 20. července minulého roku, což je necelý rok. Tam jsem právě dostala takový ten výklad, tam jsem slyšela poprvé tu nahrávku, nenapadlo nás, že se třeba sejdeme v Senátu nebo… Já nevím, jestli tomu věříte už, že jste tady v Senátu? Už ano. Dále také vítám syny Vilibalda Hofmanna, staršího Zdeňka Hofmanna, mladšího, spisovatele Milana Bowery Hofmanna. Potom určitě bych chtěla uvítat Jiřího Markoviče, protože to je elitní kriminalista, který u takového případu nemůže chybět, a zároveň se připojil k tomu našemu podnětu poslednímu, který jsme podávali také s panem Jindřichem Grulichem 14. září. Určitě bych ještě zmínila, že je tady s námi taky pan Bydžovský, který zase… Já mám strašnou radost, že tady prostě jste, protože sem patříte. Nestihla jsem se přivítat s paní Ivetou Svobodovou. Je tady? Ano. Paní doktorka Svobodová. Já se ještě na to téma zmíním, protože i ona podávala podnět. Může vám k tomu také něco více říci. Takže to je také důležitá osobnost. A pak samozřejmě doktor Jiří Šmatlák, který podával nejenom tento podnět, poslední, předtím mnou iniciovaný, řekněme, ale už i ten druhý, který jsme podávali v roce 2016, takový hromadný, tam se dokonce tehdy k nám připojilo i několik historiků. Vidím tady Petra Blažka, takže moc děkuji, že to pokračuje. Pavel Žáček. Nevím, jestli je tady? Ten se také k nám tehdy připojil. Potom pan doktor Carbol jako předseda Společnosti Edvarda Beneše. A pan Bydžovský se tehdy k nám připojil. Takže to je jenom k tomu úvodu. Jinak ještě tedy musím zmínit, že strašně ráda vidím doktora Milana Drápalu tady, že je živý a zdravý, protože je redaktorem mé knihy, která se má objevit na trhu snad na podzim, která bude o tom, jak jsem se dostala k nahrávce, o tom svědectví a analýze a další věci, které souvisely s tím, jak jsem se letos snažila otevřít to vyšetřování. Takže, Milane, moc děkuji, že jsi to přežil se mnou. Zatím je kniha v sazbě, takže tolik. Věřím, že tedy se nebudeme nudit, že tady třeba i něco vyřešíme. Moc děkuji za pozornost.
Jiří Šesták: Děkuji paní Jandečkové. Nyní bychom přistoupili k bloku příspěvků. Jsou čtyři. První bude mít pan doktor Kalous, potom pan Čermák, potom paní Jandečková a nakonec pan Jindřich Grulich, s tím, že každý má přibližně 20 minut. Budu sledovat čas. V případě, že by se čas příliš vychyloval, tak jemně, citlivě upozorním, nicméně samozřejmě jsme tady proto, abychom se dozvěděli podstatné, relevantní informace, nebudeme dogmatičtí. Nicméně máme tady čas vymezený do 12 hodin, bylo by dobře, aby se dostalo potom v té druhé polovině na diskusi všech zde přítomných, protože i ta diskuse bude, věřím, podnětná. Co se týká diskuse, potom bych si dovolil vás upozornit na nějaké technické detaily, tak abychom tu diskusi mohli provést tak, abychom ji mohli zaznamenat a bylo všechno v pořádku. Nyní bych dal slovo panu doktoru Janu Kalousovi. To je historik Muzea paměti XX. století, který zahajuje dnešní kulatý stůl svým příspěvkem. Prosím.
Jan Kalous: Dámy a pánové, já se pokusím ve svém příspěvku o stručné shrnutí dosavadních vyšetřování smrti Jana Masaryka. 10. března 1948 byl na druhém nádvoří Černínského paláce nalezen mrtev ministr zahraničních věcí Československé republiky Jan Masaryk. Jeho smrt se dodnes stala předmětem nejrůznějších úvah, spekulací a celkem čtyř oficiálních vyšetřování. Ta dospěla ke čtyřem různým závěrům. Záhada smrti nejpopulárnějšího politika své doby se tím ale nikdy zcela neuzavřela. Širší veřejnost si stále kladla a klade otázku: Co přesně se v sídle ministerstva zahraničních věcí odehrálo v noci z 9. na 10. března 1948? Máme naději, že se to někdy dozvíme? Dovolte mi, abych vás tedy stručně seznámil se závěry jednotlivých dosavadních vyšetřování. Dvě z nich proběhla před listopadem 1989. První hned v roce 1948, druhé v letech 1968 až 69, v pořadí třetí v 90. letech a poslední v letech 2001 až 2004 na Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Ráno 10. března 1948 zahájili vyšetřování příslušníci kriminální ústředny. Na pokyn ministra vnitra Václava Noska však záhy předali případ příslušníkům Státní bezpečnosti, kteří ale s řešením podobně závažných kauz neměli žádné kriminalistické zkušenosti, také proto došlo na samém začátku vyšetřování případu k řadě pochybení. Nebyli například odpovídajícím způsobem vyslechnuti všichni důležití svědci, nedošlo k důslednému znepřístupnění a ohledání místa činu, nebyla například ohledána ani římsa pod oknem, místo dopadu a podobně, nebyly provedeny nezpochybnitelné kriminalistické expertizy, nebylo zabráněno manipulaci s tělem před pořízením fotografií, původní poloha těla byla podle výpovědí relevantních osob na boku, na oficiálních fotografiích z místa činu je ale zachyceno v pozici na zádech a podobně. Již o několik hodin později 10. března byla předsednictvem vlády vydána oficiální zpráva ke smrti ministra Masaryka, která již operovala s verzí sebevraždy. Mimo jiné se v ní uvádělo, cituji: V důsledku své nemoci spojené s nespavostí rozhodl se pravděpodobně v okamžiku nervové poruchy k zakončení života skokem z okna svého úředního bytu na nádvoří Černínského paláce. Konec citace. Ve stejném duchu informoval ministr vnitra Nosek tentýž den poslance Národního shromáždění. Vlastní vyšetřování bylo ukončeno 17. září 1948. Zpráva o sebevraždě doktora honoris causa Jana Masaryka nesla podpis ministerského rady, doktora Jana Hory. Argumentačně místy připomínala spíše manifest komunistické strany. Důvody, které měly vést Jana Masaryka k rozhodnutí dobrovolně ukončit život, zpráva neuváděla. Vyšetřování v roce 1968 bylo iniciováno otevřeným dopisem, podnětem tehdejší generální prokuratuře. Zveřejnil ho 3. dubna 1968 profesor Ivan Sviták v časopise Student. Vyslovil v něm pochybnosti o správnosti závěrů vyšetřování z roku 1948. Tehdejší šetření vedla generální prokuratura, konkrétně vedoucí odboru vyšetřování, doktor Jiří Kotlář. Prověrkou původního spisu z roku 1948 bylo zjištěno, že došlo k závažným pochybením kriminalisticko-technického i kriminalisticko-taktického charakteru. Došlo k vyslechnutí řady svědků či osob, které měly či mohly mít důležité informace ke smrti Jana Masaryka. Naděje veřejnosti na odhalení pravdy navíc posílil dokumentární cyklus Československé televize, nazvaný Na pomoc generální prokuratuře, který celou kauzu sledoval a komentoval. Pak ale došlo k srpnové okupaci Československa. Vyšetřování bylo ukončeno 10. listopadu 1969. V usnesení o odložení věci se konstatovalo, že verze sebevraždy a nešťastné náhody měly ve stopách zajištěných na místě činu stejnou oporu. Objasňováním byla bezpečně, tedy podle tehdejšího závěru, vyloučena vražda. V průběhu let 1993 až 1996 proběhlo na základě rozhodnutí Generální prokuratury České republiky v pořadí třetí vyšetřování. Vzhledem k tomu, že dosavadní poznatky nevyloučily ani přímou účast Státní bezpečnosti ani zahraničních zpravodajských služeb, požádaly vyšetřující orgány Ruskou federaci, podobně jako i později, o provedení šetření v jejich archivech a o sdělení, zda jejich příslušné úřady mají vědomost o skutečnostech, které by mohly vnést nové světlo do případu. Z ruské strany nebylo vůbec reagováno. Prověřování smrti Jana Masaryka bylo ukončeno usnesením z 27. listopadu 1996. Ani tentokrát nebyly zjištěny skutečnosti opravňující zahájit trestné stíhání konkrétního pachatele či pachatelů. Nicméně tehdejší vyšetřovatel případu Jan Havel dospěl k představě toho, co se v Černínském paláci odehrálo. Blíže tuto verzi popsal ve své knize Smrt Jana Masaryka očima kriminalisty. Jan Masaryk čelil, tedy podle Jana Havla, této noci nelegálně prováděné domovní prohlídce. Pětičlenné komando složené z bývalých partyzánů se k němu chovalo velmi neurvale. Masaryk se rozhodl z bytu uprchnout po římse. Pohyb po ní ale nezvládl a spadl. Havel ony partyzány dokázal i ztotožnit. Mělo jít o Josefa Vávru-Staříka, Oldřicha Fischmeistera, Viléma Krajčíroviče, Oldřicha Kojeckého a Jana Hradila. Nepodařilo se ale nezvratně prokázat jejich přítomnost na místě činu. Vávra-Stařík byl popraven v srpnu 1953, Fischmeister zemřel v Paříži v roce 1972 a Krajčírovič pod přijatým jménem Wiliam Kray v USA v roce 1994. Kojecký a Hradil jakýkoliv podíl na smrti ministra Masaryka odmítli. Čtvrté vyšetřování bylo zahájeno na základě rozhodnutí nejvyššího státního zastupitelství a z písemného podnětu Masarykova demokratického hnutí z 9. února 2001. Byl učiněn pokus cestou právní pomoci vyslechnout Jelizavetu Alexandrovnu Paršinovou, vysloužilou plukovnici NKVD, žijící v Moskvě, která v letech 1945 až 1953 na území Československa byla, žila na území Československa, působila zde, v několika rozhovorech tvrdila, že zná identitu Masarykových vrahů. Tvůrcům dokumentárního cyklu Československo ve zvláštních službách na kameru jmenovala generála Bělkina. Ruské úřady sdělily, že jejich výslech není možný, protože mezitím zemřela. Zároveň byla ruská strana znovu požádána o provedení šetření v archivech. Generální prokuratura Ruské federace 30. ledna 2003 sdělila, že požadované archivní materiály jsou dle příslušných předpisů Ruské federace předmětem utajení, a není proto možné požadavku vyhovět. Během vyšetřování byl vypracován znalecký posudek z oboru forenzní biomechanika. Profesor Jiří Straus se ve svém posudku snažil na základě výpočtů zodpovědět otázky týkající se možnosti spontánního pádu z okna nebo aktivního skoku při sebevražedném úmyslu či účasti dalších osob na pádu. Znalec vyloučil spontánní pád z okna, jakož i možnost aktivního skoku při sebevražedném úmyslu. Zjistil, že k pádu Jana Masaryka došlo působením vnější síly, přičemž se na něm podílela minimálně jedna osoba. Ve stejném oboru, tedy forenzní biomechanika, byl zpracován ještě jeden znalecký posudek. Jeho autory byli profesor Viktor Porada a inženýr Aleš Vémola. Zcela vyloučili spontánní pád z okna. K otázce aktivního skoku při sebevražedném úmyslu konstatovali, že z biomechanického a technického pohledu je tato možnost přijatelná. Při posouzení varianty s účastí jiných osob dospěli k závěru, že z vypočtených hodnot vodorovných složek rychlosti při uvažování jednotlivých pádů osoby vyplývá, že k dosažení zdokumentovaných vzdáleností dopadu na nádvoří od zdi budovy nebylo třeba působení žádných vnějších sil. Z technického hlediska však nemohli znalci vyloučit ani působení vnější síly. Tehdejší vyšetřovatel Ilja Pravda rozhodl v roce 2004 o odložení případu se závěrem, že Jan Masaryk byl 10. března 1948 v blíže nezjištěném čase mezi půlnocí a ránem ve svém služebním bytě v Černínském paláci zavražděn nezjištěnými pachateli. Nyní tedy jsme na počátku nebo v průběhu pátého vyšetřování, o jehož iniciaci a nových zjištěních budou mluvit mí následovníci. Děkuji vám za pozornost.
Jiří Šesták: Děkuji panu doktoru Kalousovi. Nyní bych poprosil pana Martina Čermáka, který by nás měl seznámit s novými fakty, která iniciovala otevření případu smrti Jana Masaryka.
Martin Čermák: (hovoří mimo mikrofon)
Jiří Šesták: Pardon, já bych vás jenom poprosil, Martine, jestli bys nemohl držet tak nějak mikrofon, aby to bylo slyšitelné a mohlo se to zaznamenávat.
Martin Čermák: Já klidně budu mluvit ještě trošku víc nahlas.
Jiří Šesták: Dobře, děkuji.
Jiří Oberfalzer: Já vás, pane kolego, přece jenom poprosím, jestli byste si tam našel nejbližší mikrofon a mluvil do něj. Možná budete muset sedět…
Martin Čermák: Já potřebuji chodit, já to nedám.
Jiří Oberfalzer: Aha, pro záznam totiž to nebude dobré, ten zvukový záznam, který nepůjde přímo na mikrofon.
Martin Čermák: Budu se snažit stát tady u toho mikrofonu a mluvit hodně nahlas.
Jiří Oberfalzer: Děkuji. A vždycky choďte mezi tím, když nemluvíte.
Martin Čermák: Pokusím se. Chci říct, že tady je s námi i můj kolega, dneska už kamarád, Honza Špička ze Západočeské univerzity v Plzni, z Centra nových technologií, z výzkumného ústavu, bez kterého bych tady já nebyl, myslím si, že ani většina nás ostatních nebyla, protože my dva jsme autoři toho druhého podnětu k otevření vyšetřování, který jsme podávali někdy po těch prázdninách loňského roku na státní zastupitelství. Já, protože mám pouze těch 20 minut, tak já se pokusím přeskákat jenom na ty důležité věci. Historické okolnosti tedy přeskočím, protože věřím, že jsou tady povolanější historici, než jsem já, radši vás seznámím s tím, jak na případ jsem nahlížel já, co byly ty úvodní motivy k tomu případem smrti Jana Masaryka se zabývat. K případu Jana Masaryka, jenom dvě věty, jsem se dostal tím, že jsem působil nějakou dobu na ministerstvu zahraničních věcí, tam vás tento případ nemůže neminout. Už asi deset let si kolem toho čtu, musím říct, že poslední tři roky, zejména po tom, co jsem navázal právě spolupráci s inženýrem Špičkou, tak jsme celou tou práci na smrti Jana Masaryka hodně zintenzivnili, jedná se o můj osobní koníček, není to můj profesionální zájem, což, doufám, nesnižuje výsledky, jakých jsme dosáhli. Ty úvodní motivy jsem se snažil sepsat do těchto třech bodů. Hledali jsme otázky na základní tři věci. K celému případu jsme přistupovali pouze na základě fakt, ačkoliv mám nastudovanou veškerou odbornou literaturu i jednotlivé archivy, které jsou dostupné, tak jsem si řekl, že se na to podívám trošku jinou optikou, možná podobnou optikou, jako kriminalista Havel, očima kriminalisty, a budu se zabývat těmito, řekněme, technicistními záležitostmi. Zaprvé, kde a v jakém rozmezí byl poslední kontakt Jana Masaryka s budovou; zadruhé, jestli se Jan Masaryk mohl nebo nemohl vlastními silami dostat do toho místa, ve kterém je zdokumentována ta postava ležící; v případě vystrčení nebo vyhození z okna, jestli tělo mohlo dopadnout tam, kde skončilo. Čili jakýmsi způsobem jsem chtěl ověřovat a vymezovat se oproti oficiálním závěrům posledního vyšetřování, na základě posudků forenzního biomechanika, profesora Strause. Ten přístup, který jsem zvolilo, by v zásadě také ve čtyřech bodech se dal shrnout. Vycházel jsem pouze z tvrdých faktů. Svědectví jsem si nepřipouštěl. Pracovat exaktně a logicky, využít závěrů všech čtyř dosavadních vyšetřování, poznatky promítnout do všech možných vyšetřovacích verzí, kterých jsem si asi napočítal dvanáct až patnáct, jakých bylo způsobů úmrtí Jana Masaryka. Na začátku, zhruba před těmi třemi lety, jsme si řekli, že v případě, že dojdeme k něčemu novému, co nebylo zatím nikde publikováno, tak že podáme podnět k tomu otevření vyšetřování. Z čeho tedy my vycházíme? Musím říct, že vycházíme z různých pramenů, zejména z archivních zdrojů, z Národního archivu, z Archivu bezpečnostních složek, z dalších archivů, z literatury dostupné i ze soukromých archivů ohledně vyšetřovaní v roce 1968. Máme de facto čtyři základní informační zdroje, u kterých jsme si řekli, toto jsou naše axiomy, tomu my věříme. Zaprvé je to fotodokumentace známá nám z 10. 3., kde na pěti fotografiích je zaznamenána poloha těla Jana Masaryka. Víme o tom, že ta původní poloha podle některých svědectví byla více na boku, ale s tím my také pracujeme. Čili máme dokumentaci těla. Máme tady náčrtek kriminální ústředny z 11. 3. 1948, který nám uvádí zhruba tak polohu těla vzhledem k pozici okna a nádvoří. Pak máme původní pitevní protokol profesora Hájka, čtyřstránkový, ze kterého také je potřeba vycházet. A potom z vlastního měření, které jsme realizovali asi na třikrát nebo na čtyřikrát v Černínském paláci. Tady můžete vidět kolegu horolezce v úvazu, jak tam dělá tyto kousky. Proto, abychom byli naprosto exaktní, tak jsme zjišťovali i meteorologické podmínky v noci z 9. na 10. března 1948, kde je vidět, že bylo poměrně teplé počasí, beze srážek, čili takové ty teorie o tom, že Jan Masaryk na okně uklouzl, nebo na té římse uklouzl, protože to bylo zledovatělé, on byl začátek března, led tam mohl být, ale vzhledem k těmto datům a ručně psanému záznamu z meteorologické stanice Praha-Karlov, kdy mezi nultou a šestou hodinou ranní, což je zhruba ten časový interval, ve kterém Jan Masaryk s největší pravděpodobností zemřel, tak bylo beze srážek a teplota 8 až 9 stupňů, čili poměrně teplé počasí. A teď se zaprvé podíváme na ty tři otázky, na které hledám odpověď. Ta první byla: Kdy byl poslední kontakt Jana Masaryka s budovou? Od čeho my musíme vycházet, je ten pitevní protokol. Já jsem si řekl, že tomu pitevnímu protokolu musím věřit, že to je jakýsi axiom, ze kterého vycházíme. Pitevní protokol nám v zásadě kromě jiného samozřejmě říká tři věci. První věc, která je naznačena na té postavě uprostřed, čeho si určitě hned všimnete, jsou naprosto symetrická poranění kosterního skeletu Jana Masaryka. Jsou to ty roztříštěné paty a kotníky, takto symetricky rozlámaná pánev, žebra rozlámaná, dá se říct, takřka také symetricky v té levé i pravé polovině hrudní části, v přední i zadní rovině. Čili Jan Masaryk dopadal naprosto symetricky, nedopadl na bok, nedopadl na hlavu, to víme, protože hlava byla nejméně zasažena, ale s největší pravděpodobností hraničící s jistotou na základě destruktivního poranění pat a těch kotníků prvotní náraz Jana Masaryka byl na nohy, a to na paty, s největší pravděpodobností dopadal a padal ve svislé poloze. To je první věc. Druhá věc, kterou nám pitevní protokol říká, že Jan Masaryk dopadal živý, a to vyvozujeme z krvácivých vnitřních zranění a z krve v plicích, to znamená, že po dopadu on se jednou, maximálně dvakrát ještě nadechl, vdechl krev do plic. O těch krvácivých vnitřních zraněních, na základě kterých se tedy můžeme domnívat, nebo jsme přesvědčeni, že dopadl živý, to znamená, že ty teorie, že zemřel někde jinde a byl vyhozen z okna, jsou z tohoto pohledu také liché. Třetí věc, kterou nám kromě jiného pitevní protokol říká, že Jan Masaryk před smrtí s největší pravděpodobností nebyl vůbec dušen. Tam ty polštáře navozovaly ten dojem, že byl přidušen, potom možná vyhozen. Na to mě upozornil šéf Ústavu soudního lékařství v Hradci Králové, se kterým jsem toto také konzultoval. On říkal: Ono tam je v tom pitevním protokolu napsáno, oči že jsou jasné, pleť že je čistá. Když je člověk dušen, byť 10 vteřin, tak několik dní potom má popraskané žilky v bělmu a má na obličeji takzvané petechie, což jsou nějaké malé krvavé vřídky, což Jan Masaryk evidentně toto neměl. Takže vycházíme z pitevního protokolu, že dopadal symetricky, dopadal živý, dopadal na nohy. Potom další důležitá věc je ten náčrtek kriminální policie z 11. 3., kde samozřejmě tendenčně se objevuje již ten termín sebevražda. Tento náčrtek byl, tuším, nalezen až po roce 68, kde je docela, tady to vidíte ve větším detailu, zakreslena poloha Jana Masaryka, zejména pata levé nohy. Jsou tady dvě plochy, 2,2 metru od zdi Černínského paláce, toho druhého nádvoří, je tady označeno místo dopadu a je tady označeno místo paty levé nohy. Je to zakótováno ke zdi toho Černínského paláce. Když se podíváme na tento obrázek, tak to v nás vyvolává samozřejmě otázky. Tak kde Jan Masaryk tedy ležel? Tady na tom schématu kriminální ústředny, tak je nakreslen, dá se říct, přesně v ose toho okna, ale z dokumentace víme, že on ležel zhruba metr až metr a půl od toho okna směrem nalevo při pohledu z toho nádvoří. Já to tam ještě potom budu ukazovat, ale my jsme udělali to, že jsme figuranta podle fotografií se snažili nastylizovat přesně do té polohy, kde Jan Masaryk v roce 1948 ležel, z různých úhlů jsme to kontrolovali a pak jsme zaměřovali jeho polohu těla. Musím říct, že jsme se trefili hned napoprvé, že jsme kótu 2,9 metru… Jsme naměřili 2,94. Čili o 4 centimetry jsme se netrefili. A pak jsme se snažili naměřit tuto polohu 13,1 od rohu toho druhého nádvoří Černínského paláce a zjistili jsme, že tento rozměr odpovídá. Čili jsme ověřili, že toto je pouze náčrtek zakótovaný, ale ty kóty, které tady jsou, tak jsou uvedeny správně. Nicméně je to jenom nešťastně nakreslené. Kóta 13,1 metru platí a ukazuje na to, že Jan Masaryk ležel opravdu mimo okno. Tady jenom z průběhu celého měření jsme si dělali různou dokumentaci, tady opět vidíte kolegu na té římse, která mimochodem je vcelku pochozí, je široká zhruba 55 centimetrů. Tehdy tam nebyly ty bodce proti holubům, takže se po ní dalo elegantně chodit. My jsme udělali na základě všech věcí, na základě pitevního protokolu, na základě měření na místě, na základě fotografií, tak jsme určili poslední polohu Jana Masaryka před smrtí. Ta podle našeho názoru byla takováto. Jan Masaryk stál čelem k budově, byl zhruba 1,3 metru od okraje okna na té římse. Domníváme se, že toto opravdu je jeho poloha těsně před skokem, odskokem, odpadem, nebo nevím, jak to nazvat, poněvadž padal ve svislé poloze, padal zády do prostoru, dopadl nejdříve na nohy, žádná torze nebo rotace nebo šikmina právě v tom jeho pohybu dopadu a pitevním protokolu, těch zranění, tak nebyla nalezena. Čili to je odpověď na první otázku. Tady jenom zdokumentuji to místo. Zhruba z tohoto místa podle našeho názoru Jan Masaryk padal. Předtím dříve tam nebylo toto oplechování. Čili se tam velice špatně drželo. Dneska by se tam drželo daleko lépe. Tedy o trochu lépe. Jednalo se o tento prostor, jak vidíme. Druhá otázka, těžiště té naší práce bylo odpovědět si na otázku, jestli se mohl Jan Masaryk vlastními silami dostat tak daleko od budovy. Vycházíme opět z dostupné fotodokumentace. Pro to, abychom dokázali lépe pracovat s postavou Jana Masaryka, tak jsme museli zjistit jeho výšku a jeho váhu. Protože v pitevním protokolu je udávána výška nebo délka postavy 178 centimetrů, což se nám zdálo hodně málo, protože na všech fotografiích je Jan Masaryk vnímán jako celkem vysoká osoba, my osobně jsme se domnívali, že atakoval až hranici 190 centimetrů, nicméně se mi podařilo najít ve Vojenském historickém ústavu záznam, že v 22 letech, když rukoval na vojnu, tak ho samozřejmě přeměřili, Jan Masaryk měl 182 centimetrů. Když počítáme s tím, že po 40. roce každých 10 let se snižujeme o 1 centimetr, takže jsme došli v těch 61,4 letech k výšce 180 centimetrů. Čili náš Jan Masaryk má 180 centimetrů a zhruba 100 kilogramů. Těch 178, jak tedy si vysvětlujeme to zkrácení o 2 centimetry, je to vlivem těch zranění, což se může stát a stává se to. To, co jsme udělali, jak jsem předesílal, opět vidíte mého kolegu, inženýra Špičku, zde jsme se ho snažili napolohovat od té pozice Jana Masaryka a zaměřovali jsme jeho tělo vzhledem k budově a potom i na základě těch našich měření i vzhledem k parapetu, vzhledem k oknu. Vzdálenost od budovy, která byla naměřena a zdokumentována, je to 2,6 metru, na tom schématu kriminální ústředny, tak my jsme naměřili 2,94, čili to jsou ty 4 centimetry, o které jsme se netrefili. Ale tady je potřeba, to, co, myslím si, profesor Straus a jiní pozapomněli nebo neudělali, je počítat s tím, že ta římsa má zhruba těch 55 centimetrů přesah, čili od těch 2,9 metru je potřeba odečíst těchto zhruba 54 centimetrů, jednak, jednak je potřeba si vzpomenout na ten náčrtek kriminální ústředny, která sice dokumentuje patu levé nohy ve vzdálenosti 2,9 metru, ale nicméně byla tam ještě první kvóta 2,2 metru, čili o 70 centimetrů blíže té zdi Černínského paláce jako místo dopadu. Čili tělo Jana Masaryka nebo ten prvotní kontakt byl ještě o 70 čísel blíž. A po tom nárazu, já vám to potom ukážu, jak podle těch simulací tělo Jana Masaryka dopadalo, tak došlo ještě k posunu těla Jana Masaryka po tom nádvoří kousek dozadu. Čili se dostáváme k té vzdálenosti, kterou Jan Masaryk, ať sám nebo za přičiněním jiné osoby, překonával, při putovní z výšky 14,3 metru na 1,7 metru. Tady dokumentace. A poté jsme si řekli, tak víme, kde stál, víme, kde skončil, teď musíme udělat to mezitím. První, z čeho musíme vyjít, je podívat se, co dospělý člověk je schopen vyvinout za sílu, rychlost, zrychlení, přitom když se rozhodne odskakovat nebo skákat do prostoru. Tady možná poprosím Honzu, aby si taky něco řekl.
Jan Špička: Dobrý den, děkuji za slovo. V podstatě vám povím ty technické detaily toho měření. Jak Martin předepsal, tak je potřeba spočítat, zjistit, jakou sílu, zrychlení, případně rychlost potřebuje lidské tělo, aby dopadlo tam, kam dopadlo. V našem případě těch 14,3 metru výška a 1,7 metru vzdálenost. Samozřejmě nějaké údaje toho, jakou rychlost je člověk schopen vyvinout, ty jsou publikovány konkrétně v publikaci profesora Strause. Je tam několik čísel ať už pro spontánní pád vpřed, spontánní pád vzad, případně odskok, aktivní odskok a takovéto varianty. Ale v podstatě i ta čísla, když jsem se na ně podíval, tak tam byly takové drobné nuance, které se mi úplně nezdály, nebylo tam nikde dokumentováno, jak toto vzniklo. Tak jsme řekli, OK, zapomeneme na to, co je publikováno, a sami si to změříme. Jelikož změřit zrychlení v podstatě není nic těžkého, když máte k tomu chytré přístroje, ten přístroj se jmenuje akcelometr, je to v podstatě krabička, která nám změří průběh zrychlení v čase. A to průběh zrychlení ve třech na sebe kolmých osách. Takže z pohledu experimentu je to osa vpřed, vzad, osa nahoru, dolů a osa do boku. V podstatě stačí si naměřit daný skok, spočítáme křivku zrychlení a z té můžeme spočítat křivku rychlosti a z té získat rychlost jakožto číslo, čili rychlost v čase odskoku. Samozřejmě abychom se vyhnuli nějakým spekulacím, jako že skákal mladý člověk, skákal starý člověk, hubený, tlustý, atlet, sportovec a tak dále, tak jsme naměřili několik dobrovolníků, aby to byla, řekněme, taková rozumná lidská škála, takže celkově čtyři dobrovolníci, samozřejmě ten skok není vždycky pořád ten samý, tak jsme si řekli, OK, varianta skoku může být, člověk stojí na té římse, takzvaně minimálně odskočí, varianta 2 byl ten samý normální odskok, ale s použitím rukou, takže v podstatě stojím na té římse a odrazím se s použitím rukou. Třetí varianta, jsme řekli, zkusíme mít nějakou hranici toho, co jsme schopni, tak skočíme maximální skok, to znamená, dobrovolníci skákali co nejvíc. Čtvrtá varianta byl takzvaný spontánní pád, to znamená, člověk stojí na té římse, zavře oči, ztratí balanc a udělá krok dozadu. Takže celkově jsme měli čtyři dobrovolníky, čtyři varianty skoku, měřili jsme, jaké zrychlení, jakou rychlost je člověk schopen vyvinout. Ještě taková poznámka, přestože my jsme skákali z té římsy, z toho paláce, 14 metrů, prosím Martina o krok zpátky, skákali jsme v podstatě, je to maketa té římsy, je to široké těch 55 centimetrů, skáčeme z výšky asi 12 centimetrů, což ale nijak nevadí, protože při tom odskoku, tak člověk v podstatě dá nějaký vlastní impuls jenom v té fázi toho skoku a pak už letí vlivem gravitace a setrvačnosti. Takže nám stačí opravdu naměřit ten skok z této výšky a jsme schopni při použití poměrně základní dynamiky spočítat průběh celého letu z těch 14 metrů.
Jiří Šesták: Já bych jenom upozornil, že máme 20 minut spotřebováno, nicméně pokračujte dál, abyste neomdlel, ale jenom abyste věděl čas.
Jan Špička: Děkuji, tak ti asi předám slovo.
Martin Čermák: Tady ještě doplním, že naším úkolem bylo zjistit ten úvodní impuls toho zrychlení, impuls síly, pak už to je otázka matematické simulace, kam to tělo dopadne. Chceš k tomu ještě něco uvést, Honzo?
Jan Špička: Ještě rychle okomentuji v podstatě zpracování toho měření, ten graf nalevo, tak to je průběh zrychlení v ose x, y, z. Z něj integrací té křivky získáme průběh rychlosti, to je ten graf uprostřed. A další integrací získáme dráhu, čili v podstatě to napravo, to je poloha těžiště Jana Masaryka v čase. Z té polohy si můžeme najít maximální výšku, čili kulminaci toho skoku, abychom v podstatě zjistili časový okamžik, před kterým byl ten odraz, pak si v křivce uprostřed nalezneme hodnotu té rychlosti.
Martin Čermák: Já zrychlím tedy. Tato všechna úvodní data, jak o postavě Jana Masaryka, o dynamice pohybu člověka, tak jsme se snažili potom nadále aproximovat pohyb těla, a to dvěma způsoby, jednak čistou mechanikou, na základě vzorců a vztahů k šikmému vrhu těžiště, druhý způsob, to byl pomocí nástroje, o kterém ještě Honza bude krátce mluvit. Je to simulační software. Já si vezmu tento šikmý vrh. Odvození vzorce pro pohyb hmotného bodu. Nejdůležitější je asi toto. Toto schéma už známe. Jan Masaryk dopadal, zhruba těžištěm dopadal někde mezi body A a C, což je mezi 1,7 až 2,6 metru. Tady jsou výsledky jednotlivých měření při jednotlivých druzích odskoků. Tady vidíte závěr, že při aplikaci základní fyzikální úvahy šikmého vrhu hmotného bodu můžeme usoudit, že Jan Masaryk mohl vlastními silami dosáhnout finální polohy těla, a to každým ze způsobů. Vždycky to modré je celý interval těch výsledků, na základě těch dat našich odskoků, které jsme do toho vzorce šíleného narvali, žlutě je označen zhruba průměr těch jednotlivých odskoků. Takže říkáme, že Jan Masaryk se tam mohl dostat všemi možnými způsoby, na ta místa, což už je v přímém rozporu s posledním závěrem vyšetřování, že nemohl vlastními silami, my říkáme, že mohl a že jako nejpravděpodobnější se jeví normální odskok s použitím rukou, protože ten průměr nám padl zhruba doprostřed toho intervalu a byl v tom intervalu. Ten druhý způsob byl s použitím softwaru Virthuman. O to poprosím zase Honzu, aby si ho představil.
Jan Špička: Děkuji za slovo. Virthuman je v podstatě numerický nástroj, model člověka, který používáme hlavně pro simulace autonehod, dynamiky pohybu těla a vyhodnocení jeho poranění. Takže tento software umožní samozřejmě pro daný dynamický děj vyhodnotit míru zatížení lidského těla, včetně poranění.
Martin Čermák: My jsme udělali to, že jsme opět ta data dali do tohoto softwaru, Jana Masaryka jsme jednotlivými, tak jak my jsme odskakovali, tak jsme ho nechali těmi všemi případy odskakovat a padat do toho, nebo v případě té čtyřky padat do toho prostoru druhého nádvoří, ten výsledek byl stejný jako při té základní fyzikální úvaze šikmého vrhu, čili opět všemi čtyřmi způsoby se mohl dostat na to místo, kde je zdokumentován. Ten software nám umožňuje dělat ještě jednu věc, a to, že nám umožňuje ukázat, jakým způsobem s největší pravděpodobností Jan Masaryk padal. Toto je výsledek té simulace. Tady můžete vidět, já to ještě jednou okomentuji, to okno je někde tamhle nahoře, tady je to nádvoří. Je to trošku zpomalené, abychom si to mohli uvědomit. Tady vidíte, prvotní náraz bude na ty paty, deformují se paty, pak přijde ta kyčel, tedy ta pánev, mírné zapružení těla dovnitř, to jsou ty obratle a jednotlivá žebra, nyní se nám začíná posouvat dozadu, tady se poprvé udeřil do hlavy, když už největší energie z toho pádu byla absorbována do oblasti pánve a kotníků. Takto nám to vykreslil ten software, opět jsem to konzultoval s Ústavem soudního lékařství. Podle pitevního protokolu, to je ono, takhle padal. Takhle dopadl Jan Masaryk. Já se vrátím…
Jiří Šesták: Jestli bych mohl poprosit o poslední tři minuty.
Martin Čermák: Ano, zrychlím, už jsem na konci zhruba. Tady vidíte tu sekvenci dopadu, o které jsem mluvil, a ještě poslední věc, zaměřovali jsme, jak daleko může případný útočník z okna dosáhnout, jestli mohl Jana Masaryka z okna zasáhnout, útočník ležící na parapetu zhruba dosáhne 75 centimetrů doprava, čili z toho vyvozujeme, že pokud tam nějaký útočník v době, kdy on byl na té římse, byl, tak že mohl způsobit ztrátu rovnováhy Jana Masaryka a ten mohl následně spadnout, případně odskakoval Jan Masaryk sám. Podle mého osobního přesvědčení v době nebo po návštěvě nějakých cizích osob za účelem domovní prohlídky. Vyhodnocení a závěr. Čili jsme si odpověděli na všechny tři otázky: Kde a v jakém rozmezí byl poslední kontakt Jana Masaryka s budovou? Bylo to zhruba 1,6 metru nalevo od osy okna. Mohl se dostat vlastními silami? Ano, mohl. V případě vyhození, vystrčení z okna mohlo tělo dopadnout tam, kde… Nemohlo, protože bylo tak šikmo, že takovou sílu nedokážete vyvinout, nedokážete strčit člověka tak šikmo, aby dopadl tam, kde byl nalezen. Čili jsme se vyhranili oproti tomu poslednímu závěru vyšetřování, který říká, že pád byl způsoben druhou osobou, což my nepotvrzujeme, že to nemuselo být druhou osobou. Aktivní, silné působení osobou, minimálně jednou, my říkáme, že ne. Mohl padat z toho místa mimo oknu, čili nevystrkoval ho nikdo z okna. Mohl se dostat na to místo sám, proto jsme podali zhruba toho 3. 10. na státní zastupitelství ten podnět, ve kterém bylo zhruba to, co jste viděli teď, akorát že trošku ještě víc do detailů popsáno. Za mě to je vše. Děkuji za pozornost.
Jiří Šesták: Děkuji panu Čermákovi a jeho kolegovi za velmi obsáhlý a zajímavý a erudovaný příspěvek. Nyní bych poprosil paní Václavu Jandečkovou, která by pokračovala v tom předkládání nových faktů, která vedla k otevření případu smrti Jana Masaryka. Prosím.
Václava Jandečková: Děkuji za slovo, já také raději chodím, jsem zvyklá máchat rukama, stát na místě, kde se promítá, ale zkusím, aby bylo více rozumět, uposlechnout a sedět na místě. Jenom zkusím, jestli mi půjde ovládat… Tak, bezva. Já jsem zavalená vzorci, bylo to úžasné. Já oceňuji velmi jakoukoli snahu udělat v tom případu něco, protože ten případ je nesmírně složitý. Proto jsem pojala tento svůj příspěvek tak, abych zároveň mohla upozornit na nějaké momenty, které nazývám rovnou otazníky, abychom mohli už během toho, co já budu povídat, abychom mohli přemýšlet nad věcmi, které nejsou tak úplně zřejmé. Totiž bohužel tento případ je takový, že já si netroufám říct, co jsou tvrdá fakta. Já si to skutečně netroufám říct, i když taky jsem něco přečetla. Ale pojďme k prvnímu obrázku. Já to ještě trochu odlehčím, ale jenom v tom úvodu. Tam jsme s panem Grulichem, pane Grulichu, jsme na fotografii z toho 20. července, kde jsem si tedy vyslechla ty důležité údaje a okolnosti, vyslechla jsem si tam svědectví Vilibalda Hofmanna, kriminalisty, který byl to ráno v Černínském paláci, to hlavní samozřejmě nechám na pana Grulicha, který si to všechno pamatuje, který nám k tomu podá ten nejdůležitější výklad. Já jenom zkusím prostě projít, jak jsem řekla, některé otazníky. Tady první věc, která budí pozornost, je, já jsem toho, ne toho 20., ale dříve jsem se dozvěděla od pana Grulicha, že byl 5 hodin vyslýchán vyšetřovatelem Janem Havlem, už v roce 1996. Pět hodin byl vyslýchán, všechno se nahrávalo, pan Jan Havel si odvezl nahrávku, unikátní záznam kriminalisty, který tedy vypovídal o těch událostech, jak to vypadalo dopoledne v Černínském paláci a tak dále. Tohle je potvrzení, které nemusíte přečíst si, ale svědčí o tom, že pan Grulich potom dostal potvrzení z UDV, že tedy děkují za materiály, o nahrávce už se nikdo nikdy nezmínil, nahrávka není, jak mi potvrdil vyšetřovatel z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Takže první můj otazník je: Byla to nějaká nepozornost nebo, omlouvám se, lajdáctví, nebo to byl záměr? Musím to říct, protože bohužel to svědectví nám nesmírně komplikuje celou tuto práci. To hlavní, co říká, je to, že se manipulovalo s písemnými podklady, dokonce s jeho zprávou, manipulovalo se s fotografiemi, to znamená, co jsou tvrdá fakta. Udělal se pitevní protokol, řeklo se ještě před pitvou, která byla provedena odpoledne, že to byla sebevražda. Co jsou tvrdá fakta? Analýza žaludku byla provedena po 6 dnech, který byl rozstřižený. Ale já nebudu teď zacházet do detailů, jdeme postupně. Kdybych věděla, co mám mačkat… Vilibald Hofmann byl už za války příslušníkem neuniformované kriminální protektorátní policie. My máme doklady, že už tehdy projevoval obrovskou odvahu, protože se angažoval v tom, že vydával nebo pomáhal vydávat falešné dokumenty a zachránil lidi pravděpodobně před smrtí. Máme o tom několik dokladů. Bude všechno v knize, takže já se tu nebudu více, dopodrobna rozpovídávat dál a dál. Tato fotografie, přestože není úplně kvalitní, tak je nesmírně důležitá. Na pravé straně máme Vilibalda Hofmanna, vlevo stojí farář Václav Mikulecký. Dokonce si představte, že máme svědectví z rodiny faráře Mikuleckého, že Vilibald Hofmann už během pražského jara za ním přišel a chtěl se s ním radit, jestli má zveřejnit informace, které ví o pozadí smrti Jana Masaryka. Jak to tehdy dopadlo, buď vám může prozradit tady Martin Jindra, historik, nebo se to dočtete v knize. Další takový úryvek je… My jsme se přenesli do toho roku 1968, jsem řekla, pražské jaro, tohle je úryvek, já jsem to schválně udělala tak, aby to bylo čitelné, z první strany protokolu, který byl sepsán s Vilibaldem Hofmannem na generální prokuratuře. Je strašně zajímavé, že nejen jeho protokol, ale řada těch protokolů z toho jara 68, omlouvám se, papouškuje špatné časové údaje, které, řekněme, sledují pořád tu verzi ministerstva vnitra, že Jan Masaryk mohl skočit jedině v tom momentu někdy před půl sedmou ráno, takže další otazník kladu, říkám: Kdo měl větší strach vypovídat, nebo, řekněme, odchýlit se od nějaké té oficiální verze ministerstva vnitra? Byli to ti vyslýchaní, nebo to byli dokonce i ti vyslýchající? Jinak si nedovedu představit, proč v těch protokolech jsou špatné časové údaje, které potom jsou… Generální prokuratura, prokurátor Kotlář k tomu potom dospěl, že ty časové údaje byly jiné. Ale proč ty protokoly prvotní to nezaznamenávají. Toto je úryvek z druhé strany protokolu z 30. dubna 1968, který byl sepsán s Vilibaldem Hofmannem. A protože se týká toho unikátního záznamu, který vy uslyšíte za chvíli, pan Grulich o tom bude také mluvit podrobněji, totiž na tom záznamu se říká, že Vilibald Hofmann, protože tam měl prokurátor dobrý koberec, tak si tam lehl a přesně naznačil, jaká byla poloha, když přišli k tělu, odkryli deku a viděli prostě tělo Jana Masaryka. Ta poloha samozřejmě neodpovídá vůbec těm fotografiím. Tady to vidíte, že on prohlásil tak opatrně, že nejde o původní polohu mrtvoly, ale navíc na tom záznamu říká, že tělo bylo upraveno před fotografováním. Otázka je, co si pod tím představit. Tady zároveň je vidět, že mu byly ukázány dvě fotografie. Myslím si, já k nim ještě dojdu, ale než k nim dojdu, tak tady ještě jeden záznam, což je z podkladu generální prokuratury, která sledovala ty různé výpovědi, neřekla bych, že jsou to domněnky, ale skutečně pečlivě sledovali výpovědi těch několika svědků, byla to celá řada, kdo se tam ochomýtl to ráno. Já to přečtu, jestli to všichni vidíme… Ta první věta je důležitá. K čemu tedy dospěla generální prokuratura? Z těchto výpovědí, které přes značný časový odstup jsou v základních rysech shodné, lze učinit závěr, že Masaryk na kamennou dlažbu se zhroutil na bok. Přičemž horní polovina těla byla přetočena tak, že hrudí a tváří směřoval k zemi. To znamená, není to, že trochu na boku, ale skutečně jsou svědectví, že on měl hlavu obličejem k zemi, například zaměstnanec Straka třeba tvrdil, že musel obličej zvednout, aby se ujistil, že to byl Jan Masaryk, koho tam brzy ráno našel na dlažbě. Tady je jedna z fotografií, která byla ukázána už tedy Vilibaldu Hoffmanovi. Zase otazník. Je to fotografie, která pochází skutečně z toho brzkého rána, tedy před tou osmou hodinou, než odnesli tělo nahoru do ložnice? Nebo byla třeba udělána až odpoledne? Slyšela jsem, že byla provedena analýza stínů, přesně 10. března, jak jsme navrhli v tom našem podnětu. Nevím, s jakým výsledkem. Ale dokonce tak jak jsem, protože jsem psala tu knihu a byla jsem nucena studovat další a další souvislosti, přijdu k tomu ještě, myslím si, nebyla náhodou ta fotografie udělaná ještě druhý den ráno, přesně zase v ten čas, kdy třeba byl Černínský palác bez lidí a bez svědků? Protože… Přijdu na to. Tělo nekrvácelo. Tady vidíme třeba detail nohou Masarykových, myslím si, že i z těchto fotografií je vidět, že nemůžeme tvrdit, že tělo padalo symetricky. Na té levé noze je, tak jak přesně Vilibald Hofmann v tom svém záznamu po 20 letech popisuje, jak ty paty byly vysunuty, tak na té pravé noze je vidět, že ten náraz tam byl větší, proto se právě Masaryk zhroutil na ten pravý bok. Rány nekrvácely, nikde tam nejsou žádné kousky tkáně nebo ty kostičky, ale o tom bude mluvit tady pan Grulich. Jinak správně z nohou mělo být vidět, minimálně z jedné, že holení kost byla zlomená a prostě trčela z nohy. To tady taky nevidíme. I ten obličej Masarykův, ale k tomu ještě dojdu. Teď k tomuto záznamu, který samozřejmě není čitelný, ani nebylo potřeba, abyste ho četli celý, ostatně v různé literatuře… Jde o to, že je to záznam Vilibalda Hofmanna, na který on se zase odvolává v tom svém svědectví, které uslyšíme, ale zároveň mluvil i na generální prokuratuře. Na té generální prokuratuře dokonce řekl, že když ten záznam odpoledne sepisoval, že za ním stál člověk, který ho jenom tak jako dotáhl z toho psacího stroje a řekl mu „spasibo“. Vilibald Hofmann samozřejmě byl pod slibem mlčenlivosti. On se nemohl nijak rozpovídávat v té nahrávce. To pan Grulich tady všechno poví. Ale velmi chytře, myslím si, upozornil na momenty, které bychom měli vnímat jako problematické. Měli bychom začít aspoň uvažovat o tom, že se nejedná o tvrdá fakta. To znamená, ten jeho záznam o tom, jak to probíhalo, v kolik hodin co, tak to vůbec nemůžeme brát vážně, protože on sám naznačil, že za něj odpovědnost nenese. To je k tomu záznamu z 10. března. Na této fotografii, to je také velmi zajímavý snímek, totiž podívejte se pořádně, tam je vidět, u toho těla dole, je vidět asi nějaká deka. Já nevím, co to je. Myslím si, že to v žádném případě není stín. Ale myslím si, že to může být snímek ještě jednoho z těch fotografů, kteří tam fotili ráno, například Holoubka, který… Zase máme svědecké výpovědi, že oba dva ti fotografové fotili, ale byl jim sebrán fotoaparát, vytažen film, fotografie nikdy ani dodatečně neviděli, ani třeba Holoubkovi samotnému nebyly fotografie ukázány třeba na generální prokuratuře, přestože už je měla, viděl je Vilibald Hofmann, ty dvě, ale neviděl ještě, to jsem neřekla, vlastně Vilibaldu Hofmannovi, jestli byly ukázány ty dvě předchozí fotografie toho těla, tak dokonce on nemohl ani říci, jestli třeba to tělo nebylo otočeno dokonce, protože tam nebylo zřejmé z toho, jestli je hlavou ke zdi nebo do dvora, protože třeba americká novinářka popisovala podle výpovědí, že tělo leželo hlavou ke zdi, nemyslím si, že by v tak významném detailu udělala chybu, když dokonce osobně mluvila třeba s kriminalistou Borkovcem. Na tomto snímku, myslím si, že kriminalistický ústav by dokázal rozpoznat, nevím, o jakou polohu se jedná. Já si myslím, že to ani není poloha, která je na těch detailních snímkách, co jsme viděli, hlavou do toho dvora. Takže to jenom ještě k tomuto snímku. Tady zase. Snad je to čitelné, to je záznam, který byl sepsán s doktorem Otakarem… Ne, počkejte, abych to nepopletla, já jsem se tak rozjela. To je záznam sepsaný s kriminalistou Viktorem Vichrem na generální prokuratuře. Také na jaře 1968. Jsou tam takové ty záznamy, asi tu a tam vidíte, jedná se o ty stopy, asi po výkalech nebo po nějaké žlutavé tekutině, byla to prý údajně nějaká žlutá tekutina, která ale nikdy nebyla analyzována. Takže nemůžeme potvrdit, co to bylo. Ty stopy tam byly dvě různé, různé velikosti. Víme, že taky potom se ten dřevěný parapet z části vyřízl. Ale na co jsem chtěla upozornit, je tam vidět, že i ten vnitřní dřevěný parapet byl zašpiněn sazemi. Byla tam řada svědků, kriminalisté tam skutečně necelou tu hodinu byli, něco tam procházeli, viděli, viděli, že byly otisky třeba na rámech oken. Ale nikde není zaznamenáno, že by byly stopy na nějaké venkovní římse. Ta venkovní římsa musela být 10. března zašpiněna samozřejmě mnohem víc než vnitřní parapet, i když na vnitřním parapetu byly saze a prach, myslím si, že kdyby tam byly stopy po tom, že se tam pohyboval, nějaká postava že tam chodila po té římse, to nebyly tři kroky, tam člověk kdyby stál, tak hrůzou by byl vystrašený, držel by se zuby nehty asi a hlavně by cupital tak, bos… Představte si bosé nohy, myslím si, že by tam byly nějaké stopy, kterých by si někdo všiml. Rozhodně nikde v žádné výpovědi není, že by tam žádné stopy nebyly. To by přišlo samozřejmě všem zvláštní. Takže to je zase další otazník, nad kterým bychom měli přemýšlet, abychom si mohli říci, co jsou tvrdá fakta, co ne. Tady ještě záznam nebo záběr na to okno. Mám dokonce svědectví v knize uklízečky, která byla u toho, když tam dávali nové to dřevo. Měla uklidit Masarykovu koupelnu. Takže to je taky zajímavé. Tento úplně nečitelný úryvek, vidím, je, já k tomu něco řeknu, je to zase záznam, který byl sepsán s doktorem Otakarem Slezákem, na generální prokuratuře, v roce 68. Důležité na tom je, že totiž on měl být poslán k tomu případu, ale zrovna byl ve sprše, takže proto jel pan doktor Teplý, přestože byl hůře pohyblivý. Ale důležité na tom je, že když se doktor Teplý, který byl u ohledání těla, jak uslyšíme také ze záznamu, když se vrátil, tak oni spolu ten případ konzultovali. Doktor Teplý… Uvažovali o třech možnostech. Ten jeho kolega řekl, že si myslí, že se klonil k té třetí variantě, že tělo padalo se ztuhlými dolními končetinami a neohebnými koleny, že je divné, že ta stehenní kost vnikla do jamky kyčelní, jak se tam popisuje. To si myslím, že je zase otazník. Padalo to tělo skutečně živé, nebo bylo třeba nějak omámeno, nebo v nějakém stavu, kdy třeba bylo strnulé? Možná mohl být Masaryk ještě při vědomí zčásti, ale nemohl ovládat svoje tělo, nebo dokonce už vůbec nevěděl, že třeba letí na ty nohy. Nevím, nechci spekulovat. Tento záznam je zase od profesora Oldřicha Tomíčka, to je člověk, který dělal analýzu toho žaludku. On dokonce měl tu odvahu, že ještě v září si troufl napsat do své zprávy, že dostal asi žaludek Jana Masaryka, normálně nedostali vůbec žádné další orgány, ten žaludek skutečně dostal rozstřižený, byl prázdný, nebyly tam žádné pevné částice jako kousky kuřete, co třeba kdysi vyráběl pan Sum, byl prázdný, dokonce ten obsah byl úplně vyplavený tou vodou, nebo v jaké té tekutině se ten žaludek nacházel. Navíc tedy ta analýza byla prováděna až po šesti dnech, my vůbec nemáme jistotu, že ten žaludek byl Masarykův, pozor, takže to je zase další otazník. Ale je zajímavé, že samozřejmě pitevní protokol profesora Hájka se na analýzu toho žaludku třeba také odvolává, přitom ten záznam byl až ze září 48, tady máme úryvek z pitevního protokolu profesora Hájka. Říkal Martin Čermák, že ho důkladně prostudoval. Já si myslím, že určitě třeba minimálně, pak připomenu ještě jednu věc, stojí za pozornost třeba ta první věta nahoře. Bylo by snad možno pomýšleti na vyhození z okna v hlubokém bezvědomí, kde by nebyla obrana možnou. Pro bezvědomí není v pitevním nálezu žádného podkladu. To znamená, ba naopak, bezvědomí je vyloučeno nálezem výtoku obsahu střevního z řitě. Já to nebudu tady více rozebírat. Když je člověku divně nebo je třeba nějak přiotráven, tak už se asi jisté věci nějak nedají zkontrolovat. Nevím, nebudu tady spekulovat. Také negativní chemický nález nepoukazuje na to, že by bylo před smrtí požito nějakého jedu narkotického, který by byl vyvolal bezvědomí. Nevím, jak je možné, že v tomto pitevním protokolu se může něco takového napsat, když analýza žaludku vůbec nebyla ani hotová, ani se nevědělo, co se zkoumá. Takže další otazník. Mohl být otráven, to už jsem říkala, možná, asi si budete myslet, že jsem úplně blázen, ale třeba by stálo za to dobrat se možná někdy, pokud se nepodaří otevřít archivy třeba v Rusku, nebo pokud nám nedají nějaké materiály třeba ve Velké Británii, tak ten úplně poslední pokus možná bych viděla v tom exhumovat třeba ostatky Jana Masaryka. Nevím, jestli by se dalo z toho těla najít dnes, dnešními metodami, jestli to tělo mohlo být nějak přiotráveno nebo ne. To tedy už spekuluji. Nebo analýza třeba toho pyžama, jestli je to to pyžamo, které měl zrovna na sobě a dochovalo se. Tady zase jenom záznam. Není potřeba to číst. Je to jenom, abych si připomněla, pan Grulich bude mluvit o tom, že Vilibald Hofmann také, přestože musel zaznamenat, že se nic nenašlo, tak on našel dopis, který psal Jan Masaryk, Stalinovi skutečně, byl to dopis o osmi větách, nikoli ta šestistránková verze, která byla potom publikována v zahraničí, údajně se dostala ze Sovětského svazu přes britskou tajnou službu do zahraničí, kde byla publikována. U nás byla publikována tato zdlouhavá verze pravděpodobně nějak přemyšlená až v roce 1990.
Jiří Šesták: Dovolím si upozornit… 20 minut.
Václava Jandečková: Ano, už to zrychlím, už jsem na konci. Tady je důležité v té souvislosti zmínit zpravodajského důstojníka Štefána Košára, který se přihlásil k tomu dokumentu, k té údajné Masarykově závěti nebo dopisu psanému Stalinovi. Totiž v tom šestistránkovém je, že mu nezbývá nic jiného než že musí spáchat sebevraždu, v těch osmi větách, které našel Vilibald Hofmann, nic takového nebylo. On je sám cituje v té nahrávce. Ale důležité je, co řekl zpravodajský důstojník, myslím si, že by se to mělo zahrnout taky do vyšetřování. On řekl, že už v roce 48 měl ověřovat podpis Masarykův, který byl ale pravděpodobně na strojopisu. Ta kopie že se nachází na druhém oddělení generálního štábu v Praze, originál že prý je v tajných archivech britské tajné služby. Takže myslím si, že minimálně aspoň tento dopis bychom mohli z Británie si vyžádat. Tady ještě bych chtěla zmínit, právě v té souvislosti podávala podnět také paní doktorka Svobodová, která právě žádala, aby byly zpřístupněny materiály, složky, které mají v tajných archivech k Janu Masarykovi ve Velké Británii, protože ona má také nějakou určitou stopu, o které tady může říci, důvod, bohužel ten její podnět byl tak jako podivně odmítnut, jak tam vysvětluje ředitelka UDV. Ale věřím, že v otevřeném vyšetřování bude brán v potaz. Tady zase taková fotografie, která, myslím si, že svědčí o tom, že ta hrana stínu asi nenapovídá, že by tato fotografie, která údajně je z rána toho 10. března, že byla učiněna ráno. A teď ještě k tomu náčrtku. Zase, nemůžeme absolutně říci, že se jedná o nějaká tvrdá fakta, protože myslím si, že všichni, co tady jsme, tak víme, že kriminalisté byli na místě činu asi necelou hodinu. Jsou k tomu výpovědi šéfů těch kriminalistických úřadoven, jak kriminální ústředny, tak oblastní kriminální ústředny. To znamená, to nahoře, že se tam píše kriminální ústředna, to vůbec neznamená, že kriminální ústředna tento dokument dělala. Navíc je tam právě napsáno 11. března 1948, kriminalisté v žádném případě by nenapsali náčrtek k sebevraždě Jana Masaryka. Teď si kladu otázku, proč se tento náčrtek, který chceme brát jako takové vodítko, proč se objevil až na jaře v roce 1969? Měli bychom zkusit ověřit, jestli náhodou nepocházel z roku 69, ne z roku 48, protože právě na jaře v roce 69 bylo potřeba najít nějaké důkazy o tom, pádné, nějaká tvrdá fakta, že byla spáchána sebevražda. A teď k těm fotografiím, jestli bychom řekli, že náčrtek, ano, byl třeba z 11. března, jestli náhodou ten náčrtek nebyl dělán třeba v souvislosti s těmi fotografiemi, kdy tělo mohlo být přefocováno toho 11. března, až ráno, v dopoledních hodinách, kdy bylo zároveň upraveno tak, jak známe na fotografiích. Já k tomu ještě dojdu. Tady třeba je totiž záznam velitele stanice SNB, který se pozastavil nad tím, jak Jan Masaryk v rakvi vypadal, že tam nebyla žádná odřenina lícních kostí, které on viděl, protože jsou výpovědi, že on byl přece jenom tu a tam v obličeji zakrvácený, nevypadal ten obličej… Prostě byl rozbitý. Jako člověka, který spadne z druhého patra. On se tam právě pozastavuje nad tím, jak ten obličej byl dobře zamaskován. My to tady vidíme na snímku, sice na lícních kostech žádné odřeniny nevidíme, ale to nejdůležitější je, vy si určitě všimnete otoku tam na pravém spánku, který ale právě zmínil i dokonce profesor Hájek ve svém pitevním protokolu. Já nevím, Martine, do jaké míry jste pečlivě sledovali ten pitevní protokol, protože tam je dokonce napsáno, krevní sraženiny na pravém spánku, zároveň tam byla více než dvoucentimetrová tržná ranka. Takže jak k tomuto zranění by tělo Jana Masaryka přišlo, kdyby dopadalo tak, jak, kdybychom věřili té předchozí analýze… To je buď doklad toho, že s tím tělem se děly nějaké divné věci, nebo že dopadlo tedy úplně zkroucené, že leželo tím obličejem k zemi. A to už je vlastně konec. Tady je záznam zase z toho našeho podnětu, který jsme podávali v den výročí smrti Jana Masaryka, 14. září. Vypracoval ho právě doktor Jiří Šmatlák, na základě podkladů, které jsme připravili, připojil se k nám právě pan Markovič s panem Grulichem, považovali jsme, že je důležité, aby konečně hlas Vilibalda Hofmanna měl šanci pomoci té pravdě, tady máme Vilibalda Hofmanna na fotografii ještě vlevo z pozdějších let s oběma syny, tak jak tady jsou, také Milan a svatební fotografie Zdeňka, Milan je vzadu ten malinký klučina uprostřed, tady už je rodina Jindřicha Grulicha, kterému teď předám slovo. Já myslím, že jsem asi řekla všechno, co jsem měla na mysli. Prostě jsou to otazníky, nad kterými bychom měli uvažovat, vyřešit je, nebo jsem hlavně chtěla říci, že ten případ je potřeba brát jako celek, nejde se na to dívat matematicky, ale z pohledu nějakých posudků, které vezmou tvrdá fakta a jiná svědectví, brát jako domněnky. Takže děkuji za pozornost.
Jiří Šesták: Děkuji paní Jandečkové za zajímavý příspěvek. Nyní bych poprosil pana Jindřicha Grulicha, aby podal svědectví o vzniku záznamu Vilibalda Hofmanna. Prosím.
Jindřich Grulich: Dobrý den, vážení, já vás sice nevidím, ale dobře slyším. Nevím, jestli zbude čas k tomu, co bych vám chtěl všechno říct, protože referáty zde byly obšírné, velmi kvalifikovaný, zejména ten dopad, to bylo geniální, vpočet skutečně obdivuhodný. Je otázka, jestli podklady, které obdrželi, jsou pravé. Ale to je, musím uznat, že to byla dobrá práce. Když slyším jméno Jan… Jak se jmenoval? (Hosté: Masaryk.) Ne Masaryk… Ten kriminalista… (Hosté: Havel.) Jan Havel! Který mě vyslýchal několik roků po sametové revoluci… Bylo to, já nevím, dva nebo tři roky po zvonění klíči, najednou se objevil on a nějaký Vondrák, měli v ruce papír z ministerstva vnitra, že mají provést tajný výslech nás dvou, mně to bylo divné, ale prosím. Výslech trval více než pět hodin v jednom kuse, vyslýchal trpělivě, vyptával se na detaily. Já v dobré víře jsem mu předkládal to nejlepší, co jsem měl. Těch dokladů bylo tak do centimetru na výšku. Když po těch pěti hodinách došlo na jméno toho šéfa kriminálky, Görner, já jsem řekl, ten Görner, to byl pěkný hajzl. On vám vyskočil ze židle, vyvalil oči: Jaký hajzl? To byl můj přítel! Vytáhl mě po roce z vězení. Já jsem hleděl v údivu, co to mluví. On přestal, jako by se probudil, a řekl: Končíme. Sbalil věci, které byly na stole. Těch spisů bylo asi, říkám, tak do deseti centimetrů, vrazil to do kabele, ale teď poslouchejte. Když to měl v kabely, tak tam ještě zůstala ležet ta nahrávka, kterou dnes budete poslouchat. Já jsem mu říkal: Proboha, to mi neberte, to je jediná nahrávka. Jak mi to vezmete, nebudu mít nic. On říkal: Je to jediná nahrávka? Já povídám: Ano, to je jediná nahrávka. Já vám ji vrátím. Naštěstí, poprvé jsem mu neřekl pravdu, byla ještě jedna nahrávka, tedy originál, který potom posloužil dále k vyšetřování, k očištění a přípravě pro vysílání jinak. Kdybych neměl jinou nahrávku, tak jsme tu dneska neseděli, nebylo o čem mluvit, všechno se zametlo pod koberec. Proč já jsem tak… Samozřejmě nic mi nevrátil, poslal mi jenom dopis, ve kterém děkuje manželce, protože asi byli hladní, tak jim sem tam cosi uvařila, že je pohostila, mně vrátil asi dva nebo tři papíry takové nepodstatné. Od té doby jsem ho neviděl a neviděl jsem ani doklady, které odnesl. Ani záznam. Proč také se zajímám o Jana Masaryka? Podívejte se, když jsem měl 12 let, tak jsem se stal dorostencem Masarykovy letecké ligy. Originál legitimace mám u sebe, kopii mám tady, to předám potom paměti, že mluvím pravdu. Od té doby jsem věrný stoupenec všemu, co se týká Masaryka. Když zabili jeho syna, já jsem v té době byl už záložník v důstojnické škole jako voják, tak jsem ho ctil jako voják, protože Jan Masaryk byl také krátkou dobu, když byl v Londýně, ministrem obrany. To málokdo ví, ale byl, tak jako u nás třeba ta Peake… Taky byla krátkou dobu, ale byla. Takže ministerstvo obrany by mělo věnovat pozornost, tak jako já, když jsem byl už záložním důstojníkem a dotáhl jsem to až na kapitána. To je asi tak všechno, co jsem chtěl říct. Já považuji za velmi důležité to, abyste si vy poslechli záznam. Tam teprve řeknu některé věci, které uslyšíte poprvé. Mám tady připravené materiály, které předám Paměti národa, řediteli, který tady údajně je nebo je, já to nestačím všechno postřehnout. Mám tady různé doklady důležité. Ale pokud můžu k tomu říct, já a Vilibald Hofmann jsme často spolu prodiskutovávali smrt Jana Masaryka, došli jsme k různým závěrům, jak, ale také proč se to stalo. Řeknu vám jednu verzi, proč se tak stalo. Tato verze vychází z dokladu, který tady někde mám, tady… Tady mám tu hromádku. Podívejte se, tady mám hromádku, na té hromádce mám… Jak zemřel Jan Masaryk. Autoři Kettner a Jedlička. To tu nechám Paměti, jestli to nemá, aby to nemusela shánět. Kettner a Jedlička. Kdo to byl Kettner, kdo to byl Jedlička, nevím. Ale Kettner byl, jak jsem zjistil, nějaký vědec v nějakém ústavu. Zajímal jsem se o něj později, když vydal knížku o jedech, Pavel Kettner, tady, myslím, také je Pavel… (Hosté: Je tam P.) P. Pavel Kettner. Upozornil mě na to jeden lékař vojenský, jestli to jsou stejné osoby. Já povídám, já nepátrám po tom, jestli je to stejné, ale zajímalo by mě, jestli on byl skutečně odborník, protože tak záhadně zemřela po smrti Olga Scheinpflugová, navštívil ji, to je v této knížce napsané, pobesedovali s ní, vypili kávu, odešli, smluvili si schůzku, jí se udělalo špatně, zašla do nemocnice a tam jim zemřela na srdeční slabost. Olga Scheinpflugová byla důležitou svědkyní ve věci smrti Jana Masaryka, to proto, že měla informace od úředníka, na kterého se zapomnělo, že tam je, v té době měl službu nějaký, jmenoval se… (Hosté: Straka.) Straka. Ta služba tam byla trvale, bylo to ministerstvo zahraničí, ve dne, v noci, zejména v noci měli službu u telefonu, kdyby někdo ze zahraničí volal, aby mohli úřadovat. Na něj se zapomnělo. On potom v noci, když slyšel dusot, bral mu někdo za kliku, tak vyšel ven a našel tam Jana Masaryka mrtvého. Takhle, snažil se, takhle s ním asi točil… Není asi první, kdo s ním točil. Asi druhý byl policista, který ho našel mrtvého. Když zjistil, že je mrtvý, říkal, že u něho nebyl tak dlouho, jak říkají, že tam byl u něho, hodinu, nebyl. On říkal Scheinpflugové: Byl jsem tam krátkou dobu, zjistil jsem, že je raněný, nedýchal, tep neměl. Podíval jsem se nahoru, okno koupelny bylo otevřené, stáhl se do té kanceláře. Ale ráno potom ne z kanceláře, ale telefonem mimo volal Olze Scheinpflugové, říkal jí asi toto: Nevěřte, že spáchal sebevraždu, byl zavražděný. Já jsem tam byl u něho, byl mrtvý. Pod oknem koupelny. (Hosté: Můžu vás přerušit… Aby vystačil čas, abychom se soustředili na to, jak jste nahráli tu nahrávku s Vilibaldem Hofmannem, a ty přestávky důležité, abyste stihl vysvětlit, jaké jsou tam přestávky. Já se omlouvám, že do toho takhle vstupuji, ale čas letí, abychom stihli podiskutovat, určitě jsou všichni napnutí, jak to probíhalo, když jste nahrával…) Dobře, už jenom teď krátce. Tady mám obal z knížky americké spisovatelky Scheinpflugové. (Hosté: Sterlingové!) Sterlingové. Vytrhl jsem z toho, z té knihy jenom dva listy, asi na jednom listě, na stránce 45, je svědectví vynikajícího vysokého kriminalisty Borkovce. To byl asi po Görnerovi jeden z vedoucích. Ten zde píše Sterlingové, nebo jí uvádí polohu, ale tak, že ležel hlavou ke zdi. To je úryvek jeden. Teď na stránce 120 je záznam Sterlingové s nějakou příbuznou, která odpoledne chtěla vidět Jana Masaryka, tak dostala souhlas od doktora Hory, šla se na něj podívat, říkala, to je tady napsané, já vám to nechci číst, říkala: Chvilku jsem tam u něj postávala, byla jsem tam sama, nebála jsem se, vzala jsem do ruky přikrývku, prostěradlo, odkryla jsem mu hlavu a řekla jsem mu, vytrpěl dost, dejte mu už pokoj. Zde upozorňuji, až bude pásek, všimněte si, co říká Vilibald Hofmann, když ho donesli nahoru na nosítkách, s kým ho donesli, uložili ho do jeho postele, vyžádal si čisté prostěradlo a přikryli jsme ho. Tady je naprostý souhlas svědectví, to, co říkala tenkrát ta příbuzná Jana Masaryka a výpověď Sterlingové. Proto tady mám ty… (Hosté: A teď k tomu záznamu.) Už nebudu mluvit. (Hosté: To jo, ale jak jste začali nahrávat.) Podívejte se, já jsem nahrával… Tato nahrávka se provedla v roce 68, krátce, když absolvoval výslech na generální prokuratuře. Předtím jsme se spolu radili. Jenom tak na okraj vám řeknu, že v té době jsem byl už od svých 20 let, tj. od 4. ledna… Poslední měsíce před koncem druhé světové války, mně už se to plete, mě postavili do čela skupiny, velké T, velké T znamenalo krycí název těšínská, byla to pomoc, hlavní činitelé byli Augustin Konečný a Vilibald Hofmann, to byla dvojice, která udělala obrovský kus činnosti, o Vilibaldu Hofmannovi budu ještě mluvit, jaký to byl vynikající člověk. On tam nebyl jako policista, jako protektorátní, on tam byl vyslaný ještě před mnichovskou diktaturou do Prahy, jako zpravodaje, navázal kontakty na zpravodajskou službu polskou… (Hosté: Pane Grulichu: Aby nás neusekli, já jsem zapomněla říct, že vaše manželka je sestřenicí Vilibalda Hofmanna. Tak budeme mluvit o tom, jak jste nahrávali. Ty přestávky, ty budou pro nás důležité, abychom pochopili, co bylo mezitím.) Já vím. Kolik minut ještě mám?
Jiří Šesták: Už moc ne, ale budeme samozřejmě velkorysí. Ale pojďme k těm nahrávkám.
Jindřich Grulich: Takže jak jsme udělali nahrávku. Protože jsem byl vedoucí skupiny velké T, měl za povinnost přijet za mnou a ústně mi nahlásit, co bylo řečeno na generální prokuratuře. Tak on mi to vyprávěl. To bylo dobře. Potom jsem se ho zeptal: Konzumoval jsi tam něco? Já jsem mu radil, ať tam nic nejí a nepije. On říkal: Nic jsem nekonzumoval. Vypil jsem jenom kávu. A teď jak řekl kávu, tak jsem dostal vnuknutí. Člověče, když po tobě tak šli, protože to už byl několikanásobný pokus o jeho život, nahraji tě. Pořídili jsme diktafon, manželka, oba dva synové pořídili záznam, on mluvil se mnou, tento záznam má čtyři vynechávky, protože jsme řekli, to jo, to ne, to můžeme dát, to nemůžeme dát. A tam právě na tom záznamu jsou ty vynechávky, jestli je to v originále, kdy říkal: Vypni to. A proč? Kdybych já nedostal vnuknutí, já bych to nenahrál, tak nebyl záznam. Ale ten záznam naštěstí se uplatnil až teprve teď, díky paní Jandečkové, protože já jsem neměl přístup celé roky do televize ani do rozhlasu ani do tisku. Já ani nevím pořádně, proč mě tak odstavili. Ale poslechněte si ten záznam, já k němu řeknu víc. Tak prosím, tím končím, abych nepřečerpal limit.
Jiří Šesták: Tak si můžeme pustit záznam.
(nesrozumitelná nahrávka)
Jiří Šesták: Takže děkuji za… Nebo ještě pokračuje nahrávka? Ano, pardon, tak ještě je tam kousek. Já už chvátám, abych vám dal možnost k diskusi.
(nesrozumitelná nahrávka)
Řečník: Děkuji panu Jindřichovi Grulichovi za velmi zajímavé svědectví, které přinesl, máme ho k dispozici, můžeme si ho tím pádem znovu přečíst v klidu, každý jak bude chtít. Já bych nyní otevřel prostor pro diskusi a požádal bych pana doktora Kalouse, aby diskusi jako historik moderoval. Děkuji.
Jan Kalous: Dámy a pánové, je tady, myslím, docela dost faktů, která zazněla, na podporu pátého vyšetřování smrti ministra zahraničních věcí Jana Masaryka, ať už od pana Martina Čermáka nebo od Václavy Jandečkové, potažmo od Jindřicha Grulicha. Prosím, jestli máte nějaké vlastní doplnění těch věcí, které jste tady nyní měli možnost slyšet, nebo chtěli byste přispět doplněním, otázkou nebo svým názorem, prosím, teď je možnost tak učinit. Pan Markovič? Pardon, jestli můžu poprosit, kvůli záznamu, o to, že byste si zapnul mikrofon.
Jiří Markovič: Děkuji. Takhle…
Jan Kalous: Ještě pardon, kdybyste se představil.
Jiří Markovič: Pardon. Já se jmenuji Markovič, jsem emeritní plukovník, dělal jsem na vraždách jenom 26 roků. Potom jsem tomu velel. Ale co bych chtěl k tomuto říct… Já nebudu říkat, že to, že to dostala ta Státní bezpečnost, bylo šťastné rozhodnutí, protože v té době ještě existovala slavná čtyřka, která pracovala jako mordparta, byli tam opravdu odborníci. Tady od místa činu počínaje až po ohledání té mrtvoly, tam bylo nadělaných spoustu chyb. Já ty knížky jsem přečetl, nejenom knížku paní Jandečkové, ale přečetl jsem i tu Jedličkovu knížku. Tam jednak na tom místě, to vůbec… Tam byla odsunuta ta lavice především, nebyla pod tím oknem. Takže kdyby chtěl spáchat sebevraždu, tak pro něj bylo samozřejmě daleko pohodlnější tam šlápnout na tu lavici a potom se dostat k tomu oknu. Zadruhé, když už jsem u toho okna, tam v jedné z těch knížek, mám dojem, že je to v té Jedličkově, tak tam popisuje nějaký kriminalista, že tyto stopy na tom prkénku, na tom okně, od těch výkalů, že byly tažené dozadu, čili on byl Masaryk na tom okně v podstatě zády, k tomu dvorku, v té knížce tam paní Jandečková popisuje to dvojí nebo trojí doznání, velmi podrobně dokonce, Bydžovského, ten říká, já jsem ho držel za nohy, ten druhý klučina že ho držel tedy z boku, že předtím mu dali tedy nějaký uspávací prášek a počkali, až usne. V podstatě to odpovídá tomu průběhu. Ještě navíc mně tam jedna věc, to měření té vzdálenosti do strany od toho okna, tak mně to připadá trochu nelogické, protože jednak tam nebyly zajištěné stopy na tom parapetu, to jsi říkala správně, to je jasné, zadruhé, jestliže ho přetáčeli dole, otáčeli, několikrát, v nějaké té původní výpovědi se objevilo, že byl hlavou tedy jako směrem k oknu. Ty fotky, které se tam ukazovaly, tak jsou v obrácené poloze. Zadruhé. Čili to místo, které bylo focené s jeho tělem, tak to neodpovídá podle mého názoru vůbec tomu místu, tedy původnímu místu dopadu, to znamená, že vůbec není nikde potvrzené, že tedy dopadl tam, kde tedy se to měřilo, kde to bylo v tom úhlu, do strany. Podle mě i on tam dělal rekonstrukci, na tom místě, pan profesor Straus, Jirka Straus, ale to už… Takhle, zaprvé ta rekonstrukce se dělala v době, kdy to bylo celé obložené lešením, což pro mě je velice nepochopitelné. Zadruhé, tam se nepočítalo s tím, že se s tím manipulovalo předtím, než byla pořízena ta fotka, protože je jasné, že tedy jednak byl na tom pravém boku, ležel, obličejem v podstatě k té dlažbě. Tady na těch fotkách leží obráceně, úplně v obráceném směru, na zádech. Čili ta rekonstrukce je nevěrohodná. Se Strausem se známe, takže… A dost dobře. Takže já toto mu sdělím v každém případě. A dál tam… Samozřejmě k té pitvě, tam to nemá logiku, to nemá logiku, tento žaludek, vůbec. To je nesmyslné. Nehledě na to, že Jedlička tam popisuje, že tu pivu nedělal Hájek, že ji dělal Tesař, Hájek že se k mrtvole dostal tak na tři metry, byl na té pitevně taky, v podstatě to podepsal. Čili, říkám, to jsou takové záležitosti. To znamená, ten žaludek vůbec, ten mě tam šokuje, aby odstranili žaludek a za týden nato ho tedy někdo začal pitvat, to nemá logiku vůbec žádnou. Nehledě na to, že v té době, kdy ještě nebyl výsledek pitvy, nebylo nic, tak už bylo zveřejněno v podstatě, že spáchal sebevraždu. Jak toto může někdo vyslovit? To prostě… Připadá mi to místy absolutně účelové, toto. Říkám, i ta výměna těch vyšetřovatelů tady, to nemělo logiku. Takhle, já jsem dělal hodně případů sebevražd, protože my jsme jezdili na každou sebeméně podezřelou sebevraždu. Do doby, než bylo potvrzeno naprosto jasně, že je to sebevražda, tak jsme to vyšetřovali jako vraždu. To se dělalo a mělo by se to tak dělat, samozřejmě. Ještě navíc, já jsem neviděl sebevraha, který by se podělal předtím, než spáchá takovýmto způsobem sebevraždu. To nemá logiku vůbec, protože to znamená, ze strachu, že se podělal, potom skočil… A ještě, kdyby chtěl spáchat sebevraždu, tak aby to byla nějaká exhibice, aby to bylo někde, aby to bylo vidět, tak se na to obleče a skočí na druhou stranu, ne do dvora, ale rozhodně by vyskočil, on měl stejné možnosti vyskočit i tady na to Loretánské náměstí, tam prostě… To by mělo logiku, že exhiboval tímto, že chtěl něco dokazovat. Ale skočit do dvora, kde ho tedy kdoví kdy kdo najde, to nemá logiku. Všechno.
Jan Kalous: Teď mě požádal Martin Čermák, že by ještě něco stručně doplnil. A potom Pavel Carbol.
Martin Čermák: Děkuji za slovo. Protože jsem tady byl několikrát nepřímo vyzván spolupachatelkou současného vyšetřování Václavou, tak se tady vyjádřím k pár věcem a vlastně i navážu na předřečníka. Zcela jistě si musíme říct, že je třeba rozlišovat polohu těla při dopadu a polohu těla, ve které byl Jan Masaryk nalezen, a polohu těla, která je zdokumentována fotografiemi. To jsou tři různé stavy, které sobě neodpovídají. Je tam jistá časová souslednost. My toto rozlišujeme. To, že Vilibald Hofmann, ta nahrávka se mi zdá opravdu unikátní, já jsem strašně rád, že si ji můžeme poslechnout, protože mě nebo nás utvrzuje v tom, velice hezky popisuje to, jak s tělem bylo manipulováno při ohledání těla, u kterého Vilibald Hofmann asistoval, nikde není popsáno, že by tělo bylo přesouváno, bylo natáčeno, což s pohybem těžiště těla může znamenat posun maximálně desítky, maximálně deset až patnáct centimetrů. S tímto my jsme počítali. Víme, už od roku 68, že ta jeho poloha nálezu byla mírně na boku, to, jestli to bylo mírně nebo více na boku, je irelevantní, protože jak jsme na těch simulacích ukazovali a prokazovali, tak tělo Jana Masaryka po tom dopadu ještě vlivem té zbytkové energie se posouvalo, byl tam vidět i ten náraz hlavy na to nádvoří, bylo tam vidět i na těch fotografiích, kde je z boku, tak je tam vidět ta pohmožděnina, je tam vidět ta krev u toho ucha. Takže s tímto my jsme vším pracovali, s tímto vším jsme počítali. Co se týká analýzy stínů, my když jsme se s Václavou potkali, tuším, že to bylo někdy v září loňského roku v Klatovech, taková konspirativní schůzka v Klatovech, kdy mi dovolila, abych si poslechl tu nahrávku, hned jsem si říkal, to je úžasné, ale tak jsem si říkal, to mi trochu rozhodilo kecky, protože jsem si říkal, tak jestli ty fotky nejsou pravé, ty stíny říkají, že to bylo někdy v poledne, tak všechno je úplně jinak. Ale já jsem druhý den, díky tomu, že jsem na tom ministerstvu pracoval, tak jsem si zajistil, že druhý den v sedm hodin ráno už jsem byl na tom druhém nádvoří, měřil jsem tam stíny, tam jsem došel k tomu, že to nádvoří je natolik uzavřené, že tam vždycky, pokud není pravé poledne, tak tam vždycky jde světlo seshora, pod jakýmkoli předmětem, mezi šestou a osmou hodinou ranní je vždycky stín pod tímto předmětem, což mám i v nějakých fotkách zdokumentované, můžu to promítnout. To, že otázka stop na římse, vím, že v jedné svědecké výpovědi bylo, že byly šmouhy, stopy pod tím parapetem směrem k římse. Domnívám se, že to, že nikde není zaznamenáno, že jsou stopy na římse, neznamená, že tam ty stopy nebyly. Byť uznávám, že nikde to zaznamenáno není. Co se týká pitevního protokolu, tak, Václavo, ty jsi citovala z toho přepisu, který byl vyhotoven později, my jsme čerpali z původního pitevního protokolu z 10. března, který tady mám před sebou, tam nic takového není. Je podepsán profesorem Hájkem. Zranění na hlavě jsme si řekli. Sterlingová, Borkovec, hlavou ke zdi. Ano, taky jsem to četl, když jsem si to přečetl, tak opět jsem trošku zazmatkoval, říkal jsem si, tak zase je všechno úplně jinak. Já bych využil této unikátní příležitosti a zeptal se pana Grulicha nebo synů pana Hofmanna, určitě jste to doma probírali, jestli se pan Hofmann vyjadřoval k té poloze těla, jestli vám o tom něco říkal. To, že fotografie udává jinou polohu těla, než byl nalezen nebo než ho Straka nalezl ve tři ráno nebo než ho viděli ti první lidé, tomu už rozumíme, dokonce víme i z těch výpovědí z roku 68, že Janu Masarykovi byly zavřeny oči a zavřena ústa, protože na těch fotografiích je má zavřené, nález byl trochu jiný. To vše lze chápat jako úpravu těla. Mě by zajímalo, jestli se pan Hofmann vyjadřoval a zda ta poloha hlavou ke zdi… Samozřejmě by úplně převracela, všechno jinak. S tím souhlasím. Děkuji.
Jan Kalous: Já se ještě jenom, pardon, omluvím panu Carbolovi, pokud chtějí synové Vilibalda Hofmanna reagovat, tak můžou téměř okamžitě.
Zdeněk Hofmann: Otec mluvil o tom, že se manipulovalo s tělem. Že se manipulovalo s tělem…
Jan Kalous: Můžete se ještě vyjádřit k tomu, jestli vám třeba otec říkal, že ta poloha byla diametrálně jiná, to znamená hlavou k budově, jak tady teď říkal Martin Čermák?
Zdeněk Hofmann: Tyto detaily už jako… To snad badatelé tady přítomní…
Jan Kalous: Pan Grulich, jestli by se k tomu chtěl vyjádřit?
Jindřich Grulich: Ano. Mám-li říct něco k té poloze, musím předeslat, že já jsem v životě nebyl nikdy předtím v Černínském paláci, ani v jeho blízkosti. Proto když jsem konzultoval věci s Vilibaldem Hofmannem, musel mi dopodrobna vyprávět, jaká byla situace tam na místě. Jedna z těch situací, kterou mi vysvětloval, byla, že ležel na tom nádvoří, že tam bylo plno lidí, chodili sem tam, tam bylo podle něj takových 20, 30 lidí, kteří se motali sem tam, ale to neznamená, že ti lidé někde chodili, po tom pokoji jeho se pohybovali. Ten byl hlídaný dvěma strážníky, vstup byl jedině na povolení doktora Hory. Ale to, že tam byla ta hlava u zdi, mi vysvětloval tak. ležel hlavou ke zdi, ta hlava byla poměrně dost blízko té zdi, ale dalo se tam chodit, kolem té hlavy, byly prostory vlevo, vpravo a před. Čili pohyb těchto lidí kolem dokola byl jakýsi neomezený. Skutečně když jsem se ho ptal, jak ležel, řekl mi, ano, hlava byla u zdi, tělo bylo směrem, tak jak uvádím, ode zdi. To je asi všechno, protože já jsem tam nebyl, mám to z jeho… Já jsem s Vilibaldem Hofmannem spolupracoval 20 let, já bych osobně nedal ani tak na ty polohy, ale proč to vzniklo všechno… Proto jsem tady mával tou knížkou, kde to začíná. Proč tolik mrtvých? Proč byli pronásledovaní? Hofmann… Uvědomme si, ten, který hlas slyšíte, ten zemřel několik měsíců po výslechu na generální prokuratuře. Když jsme zjišťovali, na co zemřel, na rychlou rakovinu, sežrala mu vnitřnosti. To byla odpověď té doby. A to předtím, jak to, že Hofmann, který hodně věděl, nikdy nebyl vyslýchaný, jeho se potřebovali zbavit. Nemohl jsem se rozpovídat, protože to by trvalo dlouho. Ale on, když to bylo odebráno Státní bezpečnosti, dostala to kriminálka, tak první, co bylo, ho propustili ze Státní bezpečnosti a šoupli ho k dopravce. Dopravka ho dala řídit dopravu na Můstek, on mi říkal: Já jsem nikdy v životě neřídil dopravu, na Můstku ještě k tomu. Dívám se a tam byli vrcholní důstojníci dopravy, na co čekali… Čekali na to, až udělá chybu, aby ho mohli zavřít, protože oni ho potřebovali dostat do vězení. On chybu neudělal, tak na druhý den řídil dopravu nahoře u Muzea, zase chybu neudělal, tak ho potom už propustili. Hledal místo, nemohl nikde sehnat místo. Všude ho odmítli. Až ČSD mu dalo šanci, bylo to asi na pokyn bezpečnosti, aby se z něho stal posunovač nákladních vagonů. Posunovač nákladních vagonů. Nakonec, jak víme, skončil mezi dvěma nárazníky, nevysvětlitelně. Když už jsme u toho Hofmanna, u toho jeho pokusu o jeho smrt, protože hodně věděl, tak když se to stalo, dopravili ho do nemocnice, první v nemocnici, kdo byl, byl nějaký člen StB, nebo já nevím, jak se to jmenovalo, za doktorem, ležel tam na takové té místnosti, kde jsou místa pro umírající. Bez známek života tam ležel, vyslechl rozhovor. Představte si, že se v ten moment probral. Ten policista se ptal: Jaký je jeho zdravotní stav, jak ho léčíte. Lékař odpověděl: My ho neléčíme. On tady leží a my čekáme, až umře, protože 95 procent takovýchto úrazů končí smrtí. On má střeva v plicích, má polámaná žebra, nekrvácí vnějším, krvácí dovnitř, čekáme, jestli nastane jeho poslední hodina. Ten policista říká: Tak ho už můžu považovat za mrtvého? On říká: Zcela určitě vám říkám, můžete ho považovat za mrtvého. Ovšem my jsme taky hlídali Hofmanna. My jsme s lékaři tam mluvili, kdo to je, co to je. Oni, když ten policista odešel a odepsal ho jako mrtvého, oni mu věnovali obrovskou péči, střeva se mu z plic vrátila zpátky, polámaniny se mu vyhojily, výsledek byl ten, že potichu, utajeně šel do práce a dělal vlakvedoucího, to je ten železničář, který je za lokomotivou v tom prvním vagonu a řídí tu dopravu. Byl utajen, celou dobu o něm nevěděli. Dokonce když přijela Sterlingová, tak jí řekli: Hofmann je mrtvý. A divili se. Proto bylo to překvapení, proto ho donucením nutili, aby se dostavil. Však tady je Zdeněk, jeho syn, může potvrdit, že dostal pokyn, že když by se nevrátil domů, ať jde za Smrkovským a stěžuje si, že tam jeho otce uvěznili. Já nevím, jestli to chce potvrdit, ale já jsem to od Vilibalda Hofmanna tak slyšel, že tam byl jeho syn Zdeněk, který je tu, jestli je to pravda… Podívejte se, ta nešťastná výslechová činnost, jeho život trval asi jenom do února 69, bylo to v roce 68. Ať promluví Zdeněk, jestli tu je ještě, jestli je to pravda, jestli mluvím pravdu.
Jan Kalous: Děkujeme panu Grulichovi za upřesnění. Jestli chce vystoupit pan Zdeněk Hofmann?
Zdeněk Hofmann: Já bych řekl ještě pár slov, mému otci Vilibaldu Hofmannovi do konce života nebylo umožněno říci pár slov, pár klíčových slov. Jednalo se o pouhá tři slova. V březnu 1948 by ho tato slova asi stála život. O 20 let později, v květnu 1968, se cítil opět ohrožen, už proto, že nedával pražskému jaru žádnou šanci, hlavně kvůli jeho protagonistům a autorům. Když pak se jeho skepse v srpnu 1968 potvrdila, bylo jasné, že ta slova, ta tři slova, už zůstanou tabu. Rád bych se ještě zmínil, že v květnu 1968 se Vilibald Hofmann setkal s paní Scheinpflugovou na její žádost. O čem ti dva jednali, to už se asi nedozvíme. Takže já jsem dneska šťasten, že mohu konečně vyslechnout ta tři slova od Vilibalda Hofmanna. Tedy mými ústy. Ale protože naši obyvatelé vykonávají vynikající práci, tak se tady hromadí jasné důkazy. Teď ta tři slova tedy… Byla to vražda! Děkuji za pozornost.
Jan Kalous: Taky děkujeme, prosím, pan senátor.
Jiří Oberfalzer: Já mám takový technický dotaz, tak nevím v kontextu toho, co jsme právě slyšeli, jestli to není banální. Ale mně tady z toho vysvítá jedna otázka, a sice, byl tedy při vědomí nebo nebyl při vědomí? Pokud by nebyl při vědomí, tak jsem vyrozuměl z těch přednášek, asi by nedošlo k tomu pokálení, neboť by nevěděl, co se s ním děje. Pokud by nebyl při vědomí, tak si kladu otázku tady na mechaniky, jakým způsobem by padal, protože kdyby byl vyhozen z toho okna, tak si představuji, že by padal asi přednostně tou nejtěžší částí těla, což je asi střed, zřejmě by nedopadl na nohy nebo ne tak tvrdě, jako když člověk ten pád se snaží zbrzdit. Tak tohle by mě jenom zajímalo, jestli z toho, co víme, to je taková moje poznámka, že se zdá, že víme, že čím dál tím méně víme, tak jestli z toho se dá udělat třeba alespoň úsudek o tom, zda byl či nebyl při vědomí.
Jan Kalous: Prosím.
Jan Špička: Špička, dobrý den. Já se vyjádřím k tomu letu a k tomu v podstatě vyhození při vědomí a v bezvědomí. V podstatě přijmeme-li fakt, že ta poranění v tom protokolu jsou správná, tak mě nenapadá takový scénář, aby to tělo letělo z okna, ať už při vědomí, v bezvědomí, vnitřní síla, vnější síla, tak, aby opravdu dopadlo takto symetricky. Nicméně předpoklad je, že ta poloha je správná, ta poranění souhlasí. Kdyby byl vyhozen a dopadl nějak úplně jinak, celá ta fakta by byla, řekněme, nepravdivá, tak jsme někde úplně jinde, ale čistě mechanicky, dynamicky, tak nevidím scénář, aby letěl z okna a dopadl tak, jak byl nalezen.
Jan Kalous: Já ještě, než dám slovo Pavlu Carbolovi, děkuji mu tím i za trpělivost, tak tady vznikla jakási symetrie kolem pitevních protokolů. Mám pocit, že v tom posledním vyšetřování byly nalezeny dvě verze pitevního protokolu, které se vzájemně liší, obě podepsané profesorem Hájkem. S tím ovšem, když Václava Jandečková naznačuje, že i tyto expertizy jsou s jasným otazníkem, tak jenom upozorňuji, že profesor Hájek pitval třeba také Josefa Toufara nebo generála Lukase, v obou případech neuznal za nutné zaznamenat a popsat určitá zranění, která byla na těch tělech zjevná, která vedla k tomu, že se vystavovaly zjevné vraždy za úmrtí z přirozených důvodů. Teď, prosím, Pavel Carbol.
Pavel Carbol: Carbol Pavel, Společnost Edvarda Beneše. Já vám přeji hezké dopoledne. Určitě by mělo ještě za nás za všechny zaznít poděkování Senátu, že se ujal organizace této akce, speciálně panu místopředsedovi, i tady kolegům, kteří to odborně moderují a vedou. Chtěl bych poděkovat panu Grulichovi a pozdravit ho ještě jednou osobně, protože já díky paní Jandečkové jsem byl potom s lidmi z Českého rozhlasu u něj doma, tu nahrávku jsme pomohli medializovat loni v létě, takže jsem byl přímo v Karviné v obýváku s rodinou pana Grulicha, všechno jsme to probrali. Takže jsem měl před vámi trošku informační náskok. Mám tady asi čtyři poznámky, já to zkusím rychle, ať je čas i na další. Určitě je skvělé, že se tady sešli lidé, odborníci z různých oborů. Už my jsme taková trošičku neformální vyšetřovací komise, i když je to pojmenováno kulatý stůl, ten bývá symetrický, má ideální tvar, všichni sedí k sobě stejně daleko, tak ono s tím naším kulatým stolem je to asi tak stejně pestré jako s tím koncem Jana Masaryka, protože ten náš stůl není vůbec kulatý, má spoustu hran, sedíme různě, máme různé názory, které se v něčem liší, v něčem přibližují. Takže ono je to možná i tak symbolické, že ten kulatý stůl je takový, jaký je. Mě Jan Masaryk osobně zajímal, nejprve z hlediska mé diplomky, kdy jsem řešil jeho vliv na vznik OSN po druhé světové válce, takže příběh Jana Masaryka je strašně pestrý, bohužel tedy jeho smrt to zužuje jenom na ten konec. Zaznělo tady z úst pana Hofmanna o věcech z těch prvních okamžiků po smrti Jana Masaryka, kdy tam přijde s kyticí Jaromír Smutný, kancléř prezidenta Beneše, on na toto období napsal vzpomínky. Já jsem je editoval, upravil a před pár týdny vyšly knižně. Takže Jaromír Smutný vzpomíná na Jana Masaryka. Je možno si tu publikaci koupit, dá se to nejlevněji, díval jsem se, za necelé dvě stovky pořídit. Je to výpověď očitého svědka těch událostí, možná úplně poslední výpověď, kterou můžeme brát za trošku relevantní. Potom, asi se všichni shodneme tady na jedné věci, že pokud bychom chtěli někam posunout to naše vědění o tom, jak zemřel Jan Masaryk, tak bychom museli najít absolutní jistotu, v jaké poloze bylo to tělo po dopadu. Mně se samozřejmě líbila tato analýza biomechaniků, protože to není můj obor, člověk žasne, co ta technika umí všechno dneska nasimulovat. Takže pokud chceme vědět, jak zemřel Jan Masaryk, musíme začít tím, v jaké poloze bylo to tělo. Už vzhledem k tomu, co se všechno dělo, zase kapacita z dalšího oboru, pan Markovič, nám řekl to, co jsem si i já jako laik myslel, z hlediska začátku vyšetřování, vyšetřování, všechno špatně. Těžko říct, jestli to byla schválnost nebo totální, neprofesionální zoufalství ze strany těch nastupujících, nových mocipánů, kteří takto chtěli v podstatě nevyšetřovat. A potom tady zazněla ještě jedna věc, která se hodně taky zmiňuje, můžeme tomu říkat ruská stopa. A sice role a situace ohledně Masaryka a Ruska, ohledně jeho smrti. Já jsem rád, že je tady zástupce ministerstva zahraničí, já díky tomu, že dělám předsedu ve Společnosti Edvarda Beneše, což je vědecká společnost, není to v uvozovkách nějaký fanklub, ale plníme různé vydavatelské, ediční a jiné věci, a vzdělávací, tak se za těch pět let, předtím tu pozici dělala 20 let paní profesorka Olivová, tak se dostávám do kontaktu se spoustu lidí, které znám z dřívějška, nebo se kterými jsem měl možnost se seznámit a mluvit o ledasčem, tak jsem někdejšího šéfa naší diplomacie, pana Lubomíra Zaorálka, také jednou stáhl k diskusi, bavili jsme se jenom spolu o tom, říkám, že dávám do kupy ty paměti Jaromíra Smutného, že potom budu shánět třeba na křest nějaké knížky nějakého kmotra, nabídnout nějakému politikovi, ať se stane kmotrem, to už samo o sobě je samozřejmě trošku vtipné. Říkal jsem mu, co si on myslí o tom, že by mohlo být v těch ruských archivech, o kterých se pořád mluví. Pan ministr Zaorálek, dneska je to zase ministr, ale za jiný resort, doufám, že to můžu interpretovat, o čem jsme se bavili, že nebude signalizovat můj spolusedící, že mám mlčet, tak říkal, že v té diplomacii pochopitelně velký vliv na to, jak ti ministři spolu vychází a komunikují, i ty země mezi sebou, tak mají vzájemné sympatie těch lidí. Jan Masaryk v tom byl mistr světa, v podstatě. Lubomír Zaorálek říkal, že když byl on ministrem zahraničí, že si poměrně dobře lidsky rozuměl s ruským ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem, který toho ministra dělal už dlouho a asi ho ještě dlouho dělat bude, že to bylo ještě v dobách před anexí Krymu a tak dále, ty vztahy s Ruskem byly, dalo by se říct, velice korektní. Dneska je ta situace úplně opačná, pan Zaorálek říkal, že po roce 90, když se narovnávaly nějak ty diplomatické vztahy a vazby, tak že ty státy střední a východní Evropy si vůči tomu postsovětskému Rusku tak nějak kladly nějaké, ne nároky, cíle, ale nějaké priority, co by chtěly řešit, dělat, nějakým způsobem umést. Třeba Poláci že měli absolutní prioritu, že chtějí veškeré dokumenty třeba ke Katyni. Ti Rusové jim opravdu všechno dali. Takže Poláci ví přesně, co se stalo v Katyni. Ale my jsme tu prioritu prostě nad tou čarou, kde jsme měli nějaké položky, tak tam věci k Janu Masarykovi nikdy nebyly. Vždycky byly důležitější věci k řešení, tohle bylo vždycky tak myšleno neformálně, bokem, že ta situace je taková, jaká všichni víme, že teď je, takže v příštích letech určitě ambice na to, aby nám poskytli něco, k Janu Masarykovi, tak mít nemůžeme. Tečka, ať nezdržuji.
Jan Kalous: Teď bych poprosil pana Michala Muravského.
Michal Muravský: Michal Muravský, městské státní zastupitelství. Já jsem aktuálně dozorový státní zástupce v tom prověřování, které bylo znovu otevřené a probíhá. Já bych jenom stručně se chtěl dotázat nebo učinit doplňující dotaz na pana Grulicha. Protože ta poloha těla, jak říkal i pan Carbol, můj předřečník, po dopadu je z toho kriminalistického hlediska naprosto zásadní pro ty provedené expertizy, pro další úkony, které v té věci byly učiněny nebo ještě budou učiněny, a tedy i závěr toho celého prověřování. Máte nějaké vysvětlení pro to, z jakého důvodu se pan Hofmann o té poloze, o které jste mluvil vy, čili hlavou ke zdi, nezmínil nejen v tom úředním záznamu z března 48, pak v té výpovědi před generální prokuraturou v dubnu 68, kdy patrně tedy měl důvod neuvádět vše nebo vše popravdě, tak jak to znal, ale proč se o tom nezmínil ani v té nahrávce, kterou jsme tady slyšeli. Máte pro to nějaké vysvětlení?
Jan Kalous: Prosím, jestli by pan Grulich reagoval.
Jindřich Grulich: Můžu mluvit? Podívejte se, já jak se rozmluvím, tak ubíhá čas. Já tady mám připravené materiály, které předám Paměti národa, ale já začínám v neděli 9. 10., kdy z nenadání dostavil se sovětský vyslanec, nebo co byl, Valerian Zorin k Janu Masarykovi, který ležel na lůžku, službu měl Špaček. (Hosté: Ono už není moc času, jestli byste mohl přímo odpovědět na tu otázku pana státního zástupce, to je docela hodně důležité. Proč myslíte, že Vilibald Hofmann nezmínil tu polohu hlavou ke zdi na té nahrávce, jestli jste na to zapomněli, nebo jaké ty okolnosti toho nahrávání byly, nebo co je váš názor.) Můj názor je ten, že tam bylo tolik lidí, kteří mohli dosvědčit, že to bylo… (Hosté: U vás doma, když jste nahrávali tu nahrávku, proč Vilibald Hofmann na tom záznamu neřekl ještě ten důležitý fakt, řekněme, že to tělo leželo hlavou ke zdi.) Podívejte se, to, jestli ležel hlavou ke zdi nebo ode zdi, vzniklo náhodou, že někdo řekl, že ležel hlavou pryč, z toho jsou ty experimenty, které těžce a pracně dokazují odborníci skutečně kvalifikovaní. Ale to je vymyšlené nějaké… (Hosté: Ale to vychází z fotografií.) Hofmann mi říkal, že tam se moc nefotografovalo. To jsou všechno… Podívejte se, já velmi úzce můžu mluvit jenom k něčemu, ale vesměs se to točí kolem té sebevraždy. Ale proč zemřeli lidé, proč byli vězněni? Vždyť ten Straka, ten dostal 12 let vězení. V roce 68 jsme ho našli na Slovensku jako dělníka pomateného. (Hosté: Kolikrát vám třeba opakoval Vilibald Hofmann, když jste probírali přesně tu polohu, třeba pětkrát, nebo jednou, kolikrát jste o tom mluvili, o té poloze?) O té poloze mi řekl jednou, já mám výjimečně pořád dobrou paměť, i když mám už 95 let za sebou, já jsem tam nebyl, proto jsem vysvětloval, že mi musel vysvětlovat podrobně, jak se to stalo, jak ležel, kde byl Borkovec, kdo tam byl, jestli tam Borkovec, nebo tam byli lidé… Protože kriminálka neměla co vyšetřovat, to byla záležitost doktora Hory, tam někdo říkal, že se tam cosi šetřilo. Proč? Už ráno před osmou hodinou sdělil, já jsem na to už neměl čas, sdělil předseda vlády Gottwald ministru vnitra, protože to byla sebevražda, zajdeš odpoledne do parlamentu a tam řekneš, že odešel dobrovolně, vysvětlíš, kdy a jak. Jak on to mohl vědět? On to mohl vědět proto, že v noci už mu to asi Hora volal, když byli se podívat, když strážní zahlásili, že našli mrtvého Jana Masaryka. Já jsem neměl čas o tom povykládat. To jsou obšírné věci. Ale začíná to tím, že Jan Masaryk udělal chybu, že napsal dopis Stalinovi. Stalin byl sekerník. Dopis napsat mu, aby zadržel bolševizaci Československa, to si Stalin nenechal líbit. A taky na jeho smrt, sebevraždou, bylo času jenom od nedělního dopoledne do půlnoci. K tomu probíhá i to, co tam napsal ten, co mi sebral všechny ty spisy, že tam vtrhla tlupa nějakých útočníků, to on bral moje podklady, protože jsem mu řekl, tam slyšel ten strach a dusot. Čili on ho nemohl pominout, ten dusot, že tam byl, brali mu za kliku. Takže to je všechno tak nafingované. Já dneska se tady tak okrajově můžu jenom o něčem zmínit, proto jsem donesl podklady, předám to řediteli tady muzea, předám mu také brožurku. Chtěl jsem vám říct moji verzi, jakou mám, kdo to udělal, kdy to udělal, kdo, já tvrdím, že se to nedozvíme, protože hlavní organizátor a hlavní člověk, který by mohl mluvit, toho pověsili, to byl už v hodnosti generála. Mluvím o Reicinovi. Ten to zorganizoval. Ten měl pod palcem útvar zvláštního ražení, tady mám brožurku o tom. Ale to je tak povídání na hodiny.
Jan Kalous: Já myslím, že osud Bedřicha Reicina je nám všem tady přítomným známý. Teď jestli můžu poprosit…
Jindřich Grulich: Já rychle mluvím, protože počítám, že moje dny jsou sečtené, hrozně si vážím toho, že jste mě sem pozvali, hrozně vám děkuji, to je od vás hrozně hezké. To je moje nejvyšší čest, že jsem mohl tady s vámi na půdě Senátu hovořit. Děkuji vám za to.
Jan Kalous: My jsme taky šťastni, pane Grulichu, že jste vážil takovou cestu, abyste tady měl možnost se k tomu případu vyjádřit. Teď poprosím paní Jandečkovou, potom Petr Blažek a pak tady je ještě Martin Čermák. Děkuji. Takže Václava Jandečková.
Václava Jandečková: Děkuji, já jenom krátce k tomu, jak tady pan senátor také se ptal úplně správně, proč třeba nějaké výkaly nebo tak… Já mám ještě jedno svědectví, je dokonce v britském archivu, kde je korespondence Blažeje Vilíma Ivanu Svitákovi, oni si tehdy psali o svědectví kriminalisty Borkovce. Vilím tehdy nabádal Svitáka, aby ho nepoužil, dokud Borkovec žije, protože by to stálo jeho život. To údajné svědectví je o tom, že Borkovec si údajně všiml nějakých stop po výkalech už na tom koberci v ložnici. Já to samozřejmě nemůžu doložit. On tam Vilím poznamenal, že při inteligenci Borkovce doufá, že než odejde jednou, tak že to svědectví uchová, aby se jednou našlo, ale asi se to nestalo nebo více informací nemáme k tomu. Takže to je nějaká taková stopa, řekněme. Pak určitě jsme tady pominuli, já jsem to nechtěla rozebírat, protože jsem napsala na to knihu, která je o výpovědích Jana Bydžovského. My tady máme syna Jana Bydžovského. Je to celá kniha, asi ji možná znáte. Nevím, pane senátore, tam totiž Jan Bydžovský se opakovaně přiznal k tomu, jak prý se účastnil toho vyhození těla, že to mělo být sofistikovaným způsobem tak, aby zůstaly pochybnosti, jestli to byla vražda nebo sebevražda. On údajně dostal za úkol, ještě s jedním člověkem, vyhodit to tělo tak, aby zůstaly ty pochybnosti, nohama napřed, hlavou tedy, břichem k zemi. Vyprávěl dokonce, že právě přišel, přinesl Masarykovi depeše, které on měl přečíst, během toho mu údajně prý hodil uspávací prášek do kávu, tu Masaryk po paměti vypil, pak se mu ale udělalo nevolno a šel si lehnout na ten otoman, který tam také v bytě byl. Během toho prý… A nebylo mu dobře. Pak prý mu upadla ruka, když po nějaké době, nevím, co se mezitím mohlo stát, nebo jestli si to vymyslel pan Bydžovský, my nevíme, ale tyto výpovědi je skutečně potřeba také prověřit. Jenom ještě, nebudu to více rozebírat, k těm výkalům ještě, kdyby potom Jan Masaryk, dejme tomu, se tam něco na tom okně, a potom chodil ještě po té římse, tak tyto věci by byly i na nohou, jenomže tyto věci byly jenom na tom pyžamu a v okolí řitního otvoru. Jinde nebyly, takže to jenom k tomu.
Jan Kalous: Já se chci zeptat, jestli pan Bydžovský chce něco málo sdělit? Děkuji.
Jan Bydžovský: Pan Bydžovský vám toho příliš… Nemůže nic nového asi říci. Představa, že by můj otec se podílel na něčem takovém děsivém, nedovedu si představit, že by potom mohl vůbec žít. Já si od svého otce pamatuji matně, ještě než byl zatčen, než byl potom propuštěn, byl velmi veselý, řekl bych, velice důvěřivý člověk. Na tu důvěřivost on doplatil. Naprosto se nehodící k nějakému diplomatickému tomu… Jakmile se potom vrátil z Anglie, tak požádal, aby byl přeložen z toho diplomatického protokolu někam na nějaké ty hospodářské záležitosti. Ta představa je pro mě samozřejmě a pro rodinu děsivá. Ale co vám k tomu mohu více říci? Asi nic. Takže děkuji.
Jan Kalous: Já také děkuji, teď prosím, Petr Blažek.
Petr Blažek: Já jsem měl jenom takový dovětek k tomu, co jsi říkal o profesoru Hájkovi. Já si pamatuji, že asi před dvěma nebo třemi lety jsem našel dokument, který vznikl před 75 lety, téměř přesně, je to 23. června 1950. Profesor Hájek tam potvrdil, že vyškolil druhého kata, který byl připraven k přijetí do stavu jako civilní zaměstnanec, který byl vždy zván k výkonu, jak se to nazývalo, do pankrácké věznice. V tom dokumentu je napsáno, Hájkem, že toho konkrétního jednotlivce naučil, jak milosrdně zabíjet, takže toto je člověk, který dělal ty pitevní zprávy. Je to člověk, který změnil úplně zcela názor, když byl v Katyni vyslaný Němci, aby doložil, že se jedná o sovětský zločin, po válce si udržel svůj post, tím, že naopak vydal brožuru, že se jedná o zločin německý, takže to je potřeba brát v úvahu. Pro mě jsou to úplně nedůvěryhodné věci, já znám i další pitevní zprávy, které máme k dispozici. Poslední jsme dostali asi před třemi měsíci, která se týká pitevní zprávy Zdeňky Mašínové. Ta je velmi stručná, je vidět, že to odbyli, že ta pro ně nebyla nijak podstatná. Řekl bych, že je vlastně smutné, že bereme vážně tyto lidi. Tak to je všechno, co bych k tomu chtěl říct. Jinak samozřejmě chápu, když nic jiného není, tak co nám zbývá.
Jan Kalous: Ještě poprosím Martina Čermáka.
Martin Čermák: Děkuji za slovo, tady jenom chci navázat na pana Bydžovského, já jsem ty záznamy z výslechů s vaším otcem četl, to určitě jste si vědom toho, že byl mučen, že veškerá tato jeho svědectví a přiznání budou muset být brána touto optikou. Ale to jistě asi víte. Já jsem chtěl říct, jenom aby tady… Na závěr, jak jsem pospíchal, abych se vešel do toho prodlouženého limitu, tak ten náš závěr tam trošku zapadl. My jsme došli k závěru, je to součástí toho našeho podání, že smrt Jana Masaryka, pokud to byla vražda, tak proběhla trochu jinak, než je závěr posledního vyšetřování. Vracíme sebevraždu jako rovnocennou variantu. A to takovou sebevraždu, která byla sebevraždou, teď nevím, jestli to správně nazvu, ale sebevraždou z donucení, nebyla to taková ta plánovaná sebevražda. Dneska večer spáchám sebevraždu. O čemž svědčí i připravený projev na druhý den, o čemž samozřejmě svědčí i ten noční úbor. Jinak si myslím, že tady jsme ve shodě, že Jan Masaryk byl první obětí komunistického režimu.
Jan Kalous: Děkuji, je poledne. Když jsme to chystali, tak jsem měl trošku pochybnost, jestli zvládneme naplnit ten čas úplně beze zbytku, nějakou podnětnou debatu. Ale… Můžete, jistě.
Iveta Svobodová: Dobrý den, moje jméno je Iveta Svobodová. Já jsem právnička. V rámci své občanské iniciativy, protože se zajímám o smrt Jana Masaryka, tak jsem podávala několik podnětů, respektive dva, protože jsem se dozvěděla nebo víme, že ruské tajné archivy nikdy svědectví o vraždě nebo o smrti Jana Masaryka nevydají, a protože víme, že britské tajné archivy mají informace o této smrti, měly by tam být snad nějaké závěry vyšetřování nebo blíže nespecifikovaná lékařská dokumentace, kterou měl předat v roce zhruba 48 pamětník, pan Lehár, já jsem tady podávala podnět i panu dozorujícímu státnímu zástupci, jenom bych se ráda zeptala, jestli Česká republika požádá britské tajné archivy o zpřístupnění, protože, jak známo, z Ruska se asi nic nedozvíme, tak jenom jestli je v plánu i toto. Děkuji.
Jan Kalous: Jestli pan státní zástupce hodlá reagovat? Prosím.
Michal Muravský: Já budu reagovat, ale omlouvám se, nebudu k tomu nic uvádět.
Jan Kalous: Taky reakce. Úplně poslední. Pan Carbol.
Pavel Carbol: Když tady poslouchám, tak jsem si vzpomněl, že Jan Masaryk byl mistrem bonmotů, vynikající rétor, takže můžeme zakončit jeho citátem, který si půjčil od svého otce a upravil ho. Pravda zvítězí, ale dá to fušku.
Jan Kalous: Nepochybně. Prosím o závěrečné shrnutí Jiřího Šestáka.
Jiří Šesták: Vážení přátelé, hosté tohoto setkání, já vám moc děkuji, že jste sem přišli, protože myslím si, že nejenom pro mne, ale pro všechny z nás to bylo setkání velice zajímavé, kde jsme se dozvěděli, ať už jsme různé odborné úrovně, tak jsme se dozvěděli mnoho zajímavého a samozřejmě jsme se dozvěděli asi to, co dlouhodobě víme, že dopátrání té pravdy bude, pokud se to vůbec někdy stane, bude velice složité. Myslím si ale, že cesta tady jakási je, a to, že se to děje, toto setkání, na půdě Senátu, to znamená na půdě naší vrcholné politické reprezentace, tak je tady jistá šance, čehož se někteří dotkli, a to v určitý vhodný čas žádat ruskou stranu o otevření archivů se složkou Jan Masaryk. Tam zřejmě můžou být relevantní informace, protože asi ruská strana byla informována přesně, co se tady děje. A samozřejmě to, co není možné teď, v této situaci, která je na mezinárodní úrovni mezi Ruskou federací a Českou republikou, to se může v průběhu několika let třeba změnit. Jsem rád, že tady pan místopředseda je a může třeba tento štafetový kolík, odkaz i předat dál. Já osobně, když jsem byl místopředseda Senátu, tak jsem se snažil na svých cestách, které jsem vedl, ať už v Ázerbájdžánu, v Gruzii nebo na Ukrajině, právě žádat vrcholné orgány těchto zemí o zpřístupnění jejich archivů, byť tam se to týkalo odvlečení českých občanů po druhé světové válce, kde, nevím, s jakým úspěchem se to potom realizovalo, ale právě se současným velvyslancem v Ruské federaci, s panem Pivoňkou, jsem v této věci dost úzce spolupracoval, našel jsem i vstřícnost, zvláště třeba v Ázerbájdžánu nebo v Gruzii. Myslím si, že tudy cesta vede, doufejme, že mezinárodní situace tomu v budoucnu napomůže. Jako ředitel Muzea paměti XX. století, snad mě napadá, že můžeme k tomu pomoci tím, že máme teď v zápůjčce sochu maršála Koněva, bude-li ruská strana příliš usilovat o její vydání, tak můžeme to třeba podmínit zpřístupněním archivů k Janu Masarykovi. Nevím, s jakým úspěchem. Takže děkuji vám moc, že jste přišli, děkuji panu místopředsedovi Senátu Jiřímu Oberfalzerovi, že nás přijal, vlídně pohostil, věřím, že ta spolupráce bude dál pokračovat. Věnuji mu teď nebo předávám mu teď závěrečné slovo. Děkuji vám.
Jiří Oberfalzer: Děkuji, já už se jenom připojím k poděkování. Děkuji mockrát všem, že přišli, děkuji, že sem přišli i lidé, kteří nemohou vypovídat. Přece jenom nám věnovali pozornost. Děkuji iniciátorům toho dalšího vyšetřování, protože si myslím, že v tom nemůžeme ustat, i když ty naše možnosti jsou limitované a možná jsou čím dál tím menší, jak pracuje čas. Dovolte mi speciálně poděkovat panu Grulichovi za to, že nám věnoval svůj čas a své vzpomínky, a skoro mě mrzí, že jsme si nenechali dvě hodiny jenom na jeho vyprávění, ale já předpokládám, že Muzeum paměti XX. století zorganizuje záznam těchto vzpomínek a že budou uchovány do budoucnosti. A pokud jde o výměnu Masarykova archivu v Moskvě, myslím, že můžeme nádavkem přidat nejednu sochu Stalina, případně Lenina. Určitě by to byla výhodná výměna.
Jiří Šesták: Vypravíme vlak!
Jiří Oberfalzer: Všem děkuji, já musím na závěr říct, že nepochybuji o tom, že ve smrti Jana Masaryka mají prsty komunisté, a nejspíš tedy jejich sovětští, oni tomu říkali poradci, tak já nevím, jestli to nebyli velitelé, jenom jde o okolnosti, už jsme to tady zmínili… Pochybnosti, které tady jsou, ale představa, myslím, že žádná z těch okolností, které tady byly zmíněny, nevede k tomu, že by Jan Masaryk spáchal sebevraždu jako připravovaný akt reakce na politickou situaci, případně nějakou osobní, psychickou situaci. Tak držím všem palce, prosím, neutuchejte a pátrejme dál. Je to naše povinnost. Zapomněl jsem poděkovat synům pana Vilibalda Hofmanna, že přišli a mohli nám osobně podat svědectví ze své rodiny. Děkuji i panu Bydžovskému, že přišel na tuto debatu, protože myslím, že bylo důležité, co nám řekl. Mockrát děkuji, mnoho štěstí, a ať mír dál zůstává nad touto krajinou.