- novinářka, spisovatelka a exulantka
Životopis
Lída Rakušanová se narodila jako Ludmila Horská 26. května 1947 v Českých Budějovicích.
Po absolvování gymnázia v roce 1965 začala studovat obor bohemistika a jihoslovanské jazyky na Karlově univerzitě v Praze. Po srpnové okupaci v roce 1968 přerušila na rok studium a odešla se svým budoucím manželem, fotografem Josefem Rakušanem, nejprve do Francie a pak do Německa, kde oba pracovali v továrně na pouliční osvětlení ve Frankfurtu nad Mohanem. V Německu požádali o politický azyl. V červenci 1969 se ve Frankfurtu vzali a přestěhovali se do Mnichova, kde se zapojili do aktivit československého exilu. Publikovali mj. v exilovém časopisu Text, jehož šéfredaktorem byl Sláva Volný, bývalý komunistický novinář a jeden z nejvýraznějších komentátorů Rádia Svobodná Evropa v Mnichově. Spolu s ním pak vydávali manželé Rakušanovi začátkem 70. let po tři roky literární kalendář exilu Kalex.
V Německu studovala Lída Rakušanová na mnichovské Ludwig-Maximilians-Universität germanistiku a slavistiku a stala se soudní překladatelkou. V Mnichově od roku 1978 působila jako redaktorka Rádia Svobodná Evropa. Od února 1978 byla součástí jeho zahraniční redakce, později byla přidělena do vnitropolitické redakce se zaměřením na Československo, střední a východní Evropu, NATO a EU. Kromě stovek politických komentářů připravovala pro RSE řadu let také pořad Literatura bez censury, četbu na pokračování z knih režimem zakázaných autorů, vydávaných v samizdatu a v exilových nakladatelstvích. Od mikrofonu se hlásila jako Lída Šindlerová, což byl její pseudonym.
Od roku 1989 žije střídavě v Praze a v Bavorském lese a spolupracuje s českými a německojazyčnými médii, například jako komentátorka Českého rozhlasu. Roku 1994 došlo k ukončení činnosti české redakce Rádia Svobodná Evropa v Mnichově, Lída Rakušanová poté zvolila dráhu volné novinářky a přesídlila do Prahy. Pokračovala nejen v externí spolupráci s následným českým vysíláním Rádia Svobodná Evropa v Praze, ale také s Českou televizí a Českým rozhlasem. V polovině 90. let měla v ČT vlastní talk show Na pozvání Lídy Rakušanové. Od poloviny 90. let působila pod jménem Ludmila Rakusan jako korespondentka z Prahy např. pro berlínský Der Tagesspiegel, týdeník Rheinischer Merkur, švýcarský list Finanz und Wirtschaft, deník Passauer Neue Presse aj. V letech 2002–2015 se angažovala ve vydavatelství regionálního tisku Vltava Labe Press, kde vyvíjela žurnalistické projekty a koordinovala společné aktivity tehdejšího mateřského vydavatelství Passauer Neue Presse.
V roce 2004, kdy byla šéfredaktorkou centrální redakce lokálních Deníků, založila spolu s profesorem Ivo Možným, děkanem Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, Institut regionální žurnalistiky, který je společným projektem vydavatelství VLP a katedry žurnalistiky Fakulty sociálních studií MUNI. Mezi 1. říjnem 2004 a 16. říjnem 2005 byla prezidentkou Asociace evropských novinářů. V letech 1998–1999 byla členkou české části Koordinační rady Česko-německého diskusního fóra. Od roku 2020 je členkou kolegia Muzea paměti XX. století.
Dílo
Je autorkou knihy Václav a Dagmar Havlovi, která vyšla česky i německy, a autobiografie Svobodná v Evropě.
Ocenění
Za svou práci získala řadu ocenění, například Uměleckou cenu česko-německého porozumění (1997), Stříbrnou medaili předsedy Senátu (2022), Cenu Jana Palacha (2000), Cenu Jiřího Ješe (2012) či Cenu Opus vitae Nadace Český literární fond za špičkovou novinářskou práci a prosazování hodnot svobody a demokracie před rokem 1989 i po něm (2019).
Ukázka z rozhovoru
„Pavel Tigrid pro mě byl vždycky esence intelektuálské ikony a já jsem ho opravdu velmi obdivovala. Ze začátku jsem byla úplně taková roztřesená, když jsem ho potkala živého, protože jsem ho znala, jak na něj útočili a spílali mu komunisti. A mně se tenkrát zdálo, že to musí být opravdu takový až mystický člověk, který ani neexistuje normálně. Ale když jsem ho pak viděla v Mnichově, když jsem se s ním seznámila, to bylo ještě než jsem začala pracovat v rádiu, možná to bylo v době, kdy jsem tam pracovala jako freelance. To znamená kolem poloviny 70. let. Vím, že byl takový opravdu plně bezprostřední a říkal mi, tak si budeme tykat. Tehdy jsem si říkala: Ježišmarjá, já budu tykat Tigridovi! Překonala jsem to a velmi rychle jsem pochopila to, že je to člověk, který strašně fandí mladým lidem a tvrdil, že ti starci, tenkrát vůbec nebyl tak prastarý, jak se stavěl, že ti starci už tady toho nadělali dost a moc to dobrý nebylo, k ničemu to moc nevedlo, takže on dává prostor mládeži. A mně ho skutečně dával v tom smyslu, že mě opravdu inspiroval, respektive mi pomohl si rozvíjet moje novinářské začátky, mé schopnosti. Dal mi úžasný prostor ve Svědectví, kde jsem psala reportáž nebo respektive takový rozbor o Severní Osetii. To tehdy bylo aktuální. A já jsem pracovala ze začátku v rádiu, když už jsem tam potom byla zaměstnaná, tak jsem pracovala v zahraničněpolitické redakci. A v té chvíli teda to mělo smysl, protože jsem se tím stejně zabývala.
Pak jsem začala jezdit do Frankenu, což bylo takové taky mystické místo. Franken je vlastně vesnice na okraji Severního Falcka, je to kousek od českých hranic, a musím říct, že tam to bylo naprosto úžasné. Tohle místo zvolil opat Opasek, arciopat břevnovského kláštera. Hned po roce 1945 se stal opatem v břevnovském klášteře a byl to nejmladší opat vůbec, co se kdy dostal na toto místo. Po roce 1948, jak zavřeli všechny církevní hodnostáře, tak ho taky zavřeli a on se z toho vězení dostal až v 60. letech a samozřejmě nemohl se vrátit zpátky do kněžského stavu, tak měl různé práce, třeba na stavbě a podobně. No a potom v osmašedesátém odjel do Říma, a když přijely ruské tanky, tak už ho papež nepustil zpátky a nadirigovali ho do Rohru v Bavorsku. A tam právě byl a při té příležitosti založil něco, co se jmenovalo Opus bonum, čili dobré dílo, a založil to dohromady s lidmi z Ackermann-Gemeinde, z Ackermannovy obce, s německými kolegy. A ta konference vždycky byla jenom jednou za rok, vždycky tak na podzim. Bylo to úžasné místo, protože on tam zval vždycky lidi, kteří byli úplně z odlišných vrstev, ale i jaksi založením se k sobě vůbec nehodili. Opasek setkání pořádal dohromady právě s Pavlem Tigridem, protože on patřil také k té skupině, která se tím nezabývala, a společně třeba s Ivanem Medkem. Později pak, když Ivan Medek přišel do emigrace, ale taky například s Richardem Belcredim, který měl velké slovo právě v těch církevních kruzích, a vždycky to byla úžasná setkání, která opravdu měla smysl.“
Fotografie
Z archivu Lídy Rakušanové. Současné fotografie pořídila Marta Myšková.
Odkazy