Petr Brod (* 1951)

  • novinář a exulant

Životopis

Petr Brod se narodil 25. listopadu 1951 v Praze do převážně židovské rodiny. Měl příbuzné, kteří zahynuli během šoa. Otec Petra Broda Lev prožil válku v Anglii a po svém návratu do Československa začal pracovat jako právník pro tzv. Národní správu Židovské rady starších, která spravovala veřejný majetek židovských obcí. Rovněž navázal na svou novinářskou praxi z třicátých let, kdy občas působil coby noční redaktor listu Prager Montagsblatt. Soustavnější publikační činnosti se začal věnovat po válce, kdy psal pro Věstník židovské náboženské obce a do Židovské ročenky, později mj. do Světa v obrazech a pro německé časopisy, které vycházely v 60. letech v Orbisu, i pro rakouské a německé noviny.

Brodova maminka Alžběta Herrmannová, provdaná Brodová, pocházela ze smíšené křesťansko-židovské rodiny se sudetskými, českými a rakouskými předky. S rodiči se na počátku druhé světové války přestěhovala z Rotavy u Kraslic do pražského Karlína. Alžbětin otec díky manželství s Nežidovkou nebyl transportován do koncentračního tábora a až v závěru války byl internován v židovské nemocnici ve vinohradském areálu Hagibor. V roce 1946 všichni členové rodiny dostali zpět československé státní občanství.

Brodovi rodiče se setkali v roce 1950. Alžběta byla o 18 let mladší než Lev. Padesátá léta rodiče Petra Broda prožívali s obavami, jednak kvůli německo-židovskému původu (manželé spolu mluvili německy), jednak proto, že příliš neskrývali kritický postoj vůči režimu. Měli příbuzné v západním Německu (otec Petra Broda sestru v Mnichově, jeho maminka jednoho bratra v Ingolstadtu a druhého poblíž Norimberku). Navíc po procesu s Rudolfem Slánským a spol. (1952) měli strach, že by Lev Brod mohl být zařazen do obdobného procesu, protože se svým kádrovým profilem podobal již obžalovaným – s tou výjimkou, že se odmítl stát členem komunistické strany, ačkoli k tomu byl vyzván. Nicméně byl též židovského původu, předválečným právníkem a exilová léta strávil v Británii. Roku 1948 se Lev Brod stal místo právníka dělníkem. Po deseti letech v továrnách byl zaměstnán v Pražské informační službě a prováděl cizince ve Státním židovském muzeu.

Petr Brod se od podzimu 1966, kdy bylo povoleno, aby se v rámci židovské obce scházela mládež (později se jim začalo říkat Děti Maiselovky), těchto aktivit zúčastňoval. O rok později začal studovat na střední škole Nad štolou.

Převzetí moci komunisty pro rodinu Brodových znamenalo, že se už od padesátých let několikrát marně pokoušeli o vystěhování, a to do Ekvádoru, Izraele a Spolkové republiky Německo. Legální cestou se jim podařilo odejít v červenci roku 1969. Poprvé po vystěhování přijel Petr Brod do Prahy v roce 1971. Následně se do Československa dostal ještě čtyřikrát, před sametovou revolucí naposledy v roce 1979.

Petr Brod se zajímal o politologii, východoevropské dějiny a žurnalistiku. Tyto obory studoval nejprve na univerzitě v Mnichově (Ludwig-Maximilians-Universität). Během studia získal jednoroční stipendium na London School of Economics v Londýně (1974/1975) a později obdržel stipendium v oboru Political Science na Harvardově univerzitě v USA (1978/1979).

Jeho profesní životopis je velmi pestrý. Chtěl se stát novinářem (stejně jako jeho otec) a v roce 1979 v časopisu The Economist objevil inzerát, že BBC hledá redaktory. Přihlásil se na konkurz a od léta následujícího roku působil v BBC (British Broadcasting Corporation) v Londýně. Prošel československou redakcí a německým oddělením zahraničního vysílání a pracoval také v domácím britském vysílání rozhlasu a televize. V BBC zůstal do roku 1987. Následně přešel do Rádia Svobodná Evropa v Mnichově (Radio Free Europe/Radio Liberty). Postupně zastával pozice asistenta amerického ředitele a redaktora československého vysílání. S ohledem na příbuzné a přátele ve vlasti používal pseudonym Petr Lukavec, který zvolil podle rodiště svého dědečka Josefa Broda.

Po pádu komunismu v Československu působil ve letech 1990 až 1992 jako první stálý zpravodaj Svobodné Evropy v Praze. Ve svém rodišti se také v březnu 1992 oženil s Češkou Leou Šmídovou. Narodila se jim dcera Zuzana.

V letech 1993 ̶ 1996 Petr Brod pracoval jako redaktor liberálního deníku Süddeutsche Zeitung v Mnichově. Pražským dopisovatelem těchto novin byl v letech 1998 ̶ 2000. Od roku 2000 až do jejího zrušení v roce 2006 byl vedoucím redakce BBC v Praze.

Petr Brod se specializuje na dějiny česko-německých vztahů a židovské komunity v Čechách. V současnosti působí například jako příležitostný komentátor v ČT24. Také moderuje besedy v Odboru pro kulturu a vzdělávání Židovského muzea v Praze. V roce 2011 byl zaměstnán v organizaci Collegium Bohemicum v Ústí nad Labem.

Ocenění

Za svou práci získal řadu ocenění. Za dlouholetou snahu o zlepšení vzájemných vztahů mezi ČR a Německem obdržel spolu s německým publicistou Jürgenem Serkem v roce 2012 od mnichovského Spolku Adalberta Stiftera Uměleckou cenu česko-německého porozumění.

Ukázka z rozhovoru

Vzpomínka věnovaná Pavlu Tigridovi

„Pokud mohu něco říct k charakteru Pavla Tigrida, tak byl rozvážný člověk a energický. Rád pracoval v pozadí, v klidu své kanceláře, své redakce a duchovním vlivem působil na československý exil. Jeho posláním nebylo získávat politické spojence na Západě. Já myslím, že jemu šlo především o to obnovit československý exil a debatu doma v Československu, demokratické proudy v myšlení. To dělal svým způsobem čtvrtletníkem pro politiku a kulturu -Svědectvím, které také mělo větší časový odstup a nebylo zaměřeno na aktuální dění …“

„Mezi témata, kterými mě Pavel Tigrid ovlivnil, patří například česko-německé vyrovnávání po druhé světové válce nebo otázka odsunu. On podobně jako jiní lidé dospěl k závěru, že odsun jako takový byl odsouzeníhodný, že nebyl hodný civilizované společnosti. I když samozřejmě jako někdo, kdo velice dobře znal moderní dějiny, chápal okolnosti, za nichž k němu došlo. On měl v mnoha ohledech velice kritický postoj vůči prezidentu Benešovi, i když na druhé straně byl schopen pochopit a ocenit to, jak Beneš zosobňoval myšlenku demokratického Československa. Alespoň tedy do roku 1945. A v tom smyslu mě také ovlivnil, i přestože já jsem spíš tíhnul k přesvědčení, že odsun byl historicky neodvratný, že byl nutný, protože kdyby k němu nedošlo, tak by se i poválečné Československo potýkalo s problémem tří a půlmilionové nespokojené německé menšiny. Nyní skutečně po druhé světové válce diskriminované, a to z pochopitelných důvodů. Zatímco podle mého názoru nebyla německá menšina za první republiky tolik diskriminovaná, jak se později tvrdilo v sudetoněmeckých kruzích. Takže on i mě přiměl k tomu, abych viděl ten odsun kritičtěji. Později, a to už byl nepřímý vliv, jsem se angažoval v té nové etapě česko-německých vztahů, která nastala v podstatě až po vzniku České republiky. Tím myslím například jednání o společné deklaraci Česka a Německa o vyrovnání a nápravě určitých křivd, které se odehrály v souvislosti s odsunem německého obyvatelstva z Československa. Tato jednání vedla mimo jiné ke vzniku Česko-německého fondu budoucnosti.“

 

Fotografie